1.8.2018 Ukrajina
Do Koločavy cíle naší dnešní cesty zbývá 15 km po vrcholcích poloniny Krásné.
Bude to 15 Km na které jen tak nezapomenu.
Polonina Krásná (foto Žanet) Ve čtyři ráno se probudím a je mi těžko od žaludku. Jdu na čerstvý vzduch a okolní borůvčí obohatím obsahem svého žaludku. Deja vu. Dva roky nazpátek mě zastihlo v Rachivu něco podobného. Jdu spát. V šest se situace opakuje. Do stanu už nejdu a umírám raději venku. V osm stanou ostatní sbalíme stan věcí a chystáme se na cestu. Před tím, je ale ještě potřeba zajít pro vodu. Je mi tak blbě a jsem vysílený, že raději jen hlídám batohy. Přemýšlím v duchu, jak přežiju následujících 15 km. Žanet s Markem se vrátili s vodou a dáváme se na cestu. Je potřeba vystoupat na Růžu.
Polonina Krásná - Výstup na Růžu 1568 m n.m. (foto Žanet) Žanet, která mému tempu obvykle nestíhá je přede mnou a já sotva lezu. Na vrchol se nakonec nějak doplazím. Napiju se vody a nečekaně vrchol Růži pokřtím zbylým obsahem svého žaludku, včetně posledních zbytků rizota. Nicméně se mi udělalo o dost lépe a vrátily se mi i síly.
Výhled z Růži na vrchol Topas (foto Žanet)
Výhled z Růži na vrchol Gropa (foto Žanet)
Výhled z Růži na vrchol Syhlanskyj (foto Žanet) Radím zbytečně se nezdržovat a vydat se na cestu, než mi bude opět hůř. Pokud to jde tak následující vrcholy obcházím zkratkou po vrstevnici. Nakonec se odstaneme na vrcholek s potrubím, kde se cesta rozchází. Buďto je odtud možno sestoupit do Koločavy a dále pokračovat po silnici, nebo ještě pokračovat po hřebeni po červené trase.
Zkratka pod vrcholem Syhlanskyj (foto Žanet)
Růža (foto Žanet)
Vrchol s první odbočkou na Koločavu (foto Žanet) Už se cítím lépe volíme proto tu náročnější červenou variantu. Až doposud byla orientace v pohodě komplikace nastala před sestupem do Koločavy kousek od vrcholu Tapas, kde byla křižovatka a žádná šipka. Naštěstí se to dalo rozluštit pomocí mapy, takže k žádné zacházce nedošlo. Je to taky místo, kde je krásný výhled na Koločavu, která rozhodně nevypadá jako malá zapadlá vesnička uprostřed Karpat. Zde také končí polonina Krásná.
Výhled na vrchol Topas - tam už značka nepokračuje (foto Žanet)
Koločava (foto Žanet) Do Koločavy je to odtud ještě asi 8 km nepříjemným strmým klesáním. Na dohled od vysílače se nachází pramen s pitnou vodou.
Polonina Krásná - Pramen s pitnou vodou (foto Žanet) Při sestupu nás chytne bouřka vč. deště. Úkryt nalézáme v polorozpadlé salaši, kde čekáme až déšť ustane. Taky si tady na chvíli zdřímneme.
Jakmile déšť ustane pokračujeme dále. U rozcestníku Krasnyj Verch opouštíme červenou a jdeme po kratší zelené, která klesá dost prudce a je navíc bahnitá.
Krasnyj Verch - Místo kde se trasa dělí 
Nepříjemný sestup po zelené značce do Koločavy (foto Žanet) V šestnáct hodin narážíme na první náznaky civilizace což je nevratný důkaz o tom, že jsme v Koločavě. Vesnice je dlouhá jak čtrnáct dní do výplaty, takže nic maličkého nečekejte. První, co vás zaujme při příchodu je vesnický svoz odpadu, který zde zajišťuje místní potok. A to stylem že odpad se zapálí a co neshoří odnese voda. Někdy se ani s tím zapalováním nezdržují, a tak je potok plný PET láhví a dalšího odpadu.
První kontakt s Koločavou (foto Žanet)
Koločavské smetiště (foto Žanet) První atrakcí, na kterou narazíme je místní skanzen. Žanet vrátí klíče od pokoje, které jsme slíbili vrátit české skupince v Úsť Čorné. Tohle jsme splnili, teď ještě najít místo, kde přespíme. Zajištěné nemáme nic a kontakty na ubytovny taky nemáme. Já jen vím, že se dá přespat v místním skanzenu, tam ovšem nechtěl jít Marek. Další variantou byla Četnická stanice, tam předpokládáme, že bude plno. Zkoušíme teda hledat přes Žanetinu maps.me. S prvním penzionem jsme byli neúspěšní, protože nám nikdo neotevřel. Pokračujeme do centra a k Četnické stanici. Cestou narazíme na krávy, které jdou samy domů z pastvy a chovají se jako hlavní účastník silničního provozu. Krávy jsou zde naučeny tak, že jsou ráno vypuštěny. Samy dojdou na pastvu a k večeru se vrátí domů. Postaví se před správnou bránu zabučí a čekají až jim je otevřeno, pak jdou do svého chléva.
Koločava (foto Žanet) Mezi tím dojdeme do jakéhosi centra, kde je pomník z 2. sv. války. Několik restaurací, zastávka na autobus, obchod a kupodivu pobočka banky s bankomatem. Kousek vedle pak škola, kde se nachází muzeum Ivana Olbrachta a na zahradě se tyčí jeho busta.
Koločava -pomník z 2. sv. války v centru obce
Centrum Koločavy (foto Žanet) 
Koločava - Škola s muzeem Ivana Olbrachta (foto Žanet)
Ivan Olbracht (foto Žanet) Pokračujeme dále. Narazíme na hotel Ažio. Marek jde zjisti možnosti ubytování. Je nám nabídnut bungalov pro 2 za 500 UAH na osobu. Cena docela vysoká a pokoje miniaturní, ale na tu jednu noc se to přežít dá a hlavně už se nám nechce nic dalšího hledat.
Koločava - Hotel Ažio (foto Žanet) Zkulturníme se, a ještě se vydáme na večeři do Četnické stanice, která je hodně zprofanovaná u českých turistů. Realita je ovšem horší, než jsem čekal. Jednak Četnická stanice nevypadá jako četnická stanice, kterou jsem si představoval ala Četnické humoresky. Při nejmenším jsem očekával výzdobu z pušek, dobové uniformy atd. Hospoda plná Čechů. Navíc to byli typičtí turisti zvyklí na jiné standarty, než je zvykem na Ukrajině, a proto byli hned nevrlí na dlouho trvající obsluhu a v některých případech i dost arogantní. Posledním hřebíčkem do rakve pro mě bylo, když si začali objednávat Kofolu, která je tady k mání. Bar mají na starosti dva Ukrajinci, kteří umí česky a o zbytek se starají mladé servírky, které česky neumí a jejich kvalita a rychlost je nevalná. Trvá, než si vás všimnou, a ne vše co jste si objednali vám přinesou. Marek si objednal medvědí tlapu, což byl smažený řízek přes celý talíř a k tomu byl vynikající zelný salát. Žanet si dala klasický řízek, který nebyl o nic menší. Já ve svém stavu jsem jen slintal a na zkoušku jsem si dal jen Boršč s tím, že jsem si zjistil všechny únikové východy a lokaci toalety. K boršči jsem si objednal ještě zelný salát. Ten mi byl přinesen, až jsme byli všichni po jídle. Nevím, co na něm tak dlouho trvalo, že i řízek byl rychlejší. Kofolu jsem si neobjednal a místo toho jsem chtěl čaj, se kterým na mě zapomněli. Jídlo a zábavu zde nám zajišťoval místní podivín, který zde chodil oblečený do půl pasu s každým si chtěl povídat a byl neustále číšníky vyhazován.
Koločava - Četnická stanice (foto Žanet)
Koločava - Místní borec jako zpestření pro hosty Četnické stanice (foto Žanet) Po jídle jsme zaplatili a u číšníku zjišťovali, jak se dostaneme do Chustu. Bus.com.ua ukazuje jen autobus do Užhorodu, který vyjíždí v 7 ráno. To bychom ovšem neviděli nic z Koločavy. Markův brácha, který zde byl před dvěma lety nám radil ať se právě poptáme v četnické stanici, protože on jel maršrutkou až odpoledne. A opravdu číšník nám poradil, že v jednu jede maršrutka přímo do Chustu a kdyby nejela, že nás tam někdo od nich hodí. S touto skvělou zprávou jsme se ještě prošli kousek po Koločavě a potom jsme se vrátili zpátky na hotel a šli jsme spát.
Užitečné odkazy:
Koločava na www.dusekarpat.cz
