10.5.2019 Česká republika, Slovensko, Ukrajina
Byl jsem zrovna v Batumi v Gruzii, když jsem se
dozvěděl, že v příští rok v létě se bude brácha ženit. Na mě připadla nelehká úloha svědka, kde mezi nejdůležitější úkoly patří, uspořádat rozlučku se svobodou. Jelikož mým snem bylo uspořádat rozlučku na Ukrajině, tak jsem měl před sebou dlouhé dny přemýšlení, jak tam přepravit přepravit větší množství lidí, stihnout to za víkend a nezbankrotovat při tom.
Užhorod - Dobrý voják Švejk Když si člověk vzal počty kolem a kolem tak měl 2 možnosti. Leo Express nebo auto. Auto bylo zamítnuto. Trávit několik hodin v koloně před hranicí se mi nechtělo. Leo by byl finančně jakžtakž zvládnutelný, ale časové polohy jsou pro takovouto akci dosti nevyhovující. V tomto směru akce nerealizovatelná. Situace se změnila po přečtení Tonicova článku, kde k přechodu Ukrajinských hranic využili pěší přechod ve Velikem Slemenci s tím, že překročení hranic zabere 10 minut a jedná se tak o nejrychlejší hranici mezi EU a Ukrajinou. Jedinou nevýhodou je, že není otevřen nonstop, ale v osm večer zavírá. Tohle byl jasný obrat v situaci k lepšímu. Prodiskutoval jsem to s bráchou a v podnapilém stavu na svatbě sestřenice jsme si vše odsouhlasili a začali s přípravami.
Cílem byl Užhorod. Využil jsem nabízených služeb tamního rodáka Petra a zamluvil za 2500 Kč na celý víkend jednu z vil, kterou nabízel k pronájmu. Doprava měla být původně osobními auty, ale jedno z nich odpadlo, tak byla situace řešená dodávkou z půjčovny. Asi nejnáročnější to bylo s účastníky. Jak je totiž u mých přátel zvykem, tak po počátečním nadšení se množila jedna omluvenka za druhou. Z toho důvodu nás jelo pouze jen 6. Já, brácha, dva Markové, Radim a Tomáš.
Odjezd jsme měli domluvený před devátou hodinou ranní. Cílem bylo dostat se za hranice před třičtvrtě na čtvrtou, abychom chytli pravděpodobnou mašrutku, která by měla v tu dobu podle bus.com.ua jet. Před cestou ještě kontroluji průjezdnost kolem Čadci a vydáváme se nabrat ostatní účastníky. Radim už přijel s bráchou a zbytek jsme nabrali po cestě. K našemu překvapení nám auto z půjčovny dali s prázdnou nádrží, takže jsme museli ještě natankovat.
Vydáváme se konečně na cestu. První komplikace nastane už před Třincem. Oprava vozovky, zúžení na jeden pruh, semafor a kolona. Stojíme tak 10 cenných minut. Poté už to jede plynule skoro celou cestu. Krizové místo u Čadce bez kolon. Pohled na všude rozestavěnou dálniční síť je krásný, ale my se vlečeme po nekonečných okreskách. Za Žilinou dáváme první čur pauzu, protože otevřený Jager pro neřidiče se začal projevovat. Poté najíždíme konečně na první krátký usek dálnice. V mnohém jsou sice braťa pozadu, ale v elektronické dálniční známce rozhodně ne. Lze ji vyřídit krásně na internetu, kdy si vyberete délku platnosti (minimum je 10 dní za 10 Euro), zadáte datum a zapíšete SPZ auta. Zaplatíte kartou (poprvé využívám Revolut) a můžete vyrazit. Žádné shánění známek po benzínkách žádné lepení na sklo vše plně elektronicky. Škoda že první úsek je tak krátký, ale stavba běží v plném proudu a v budoucnu to bude veselejší. U Vrutek stojíme v další koloně. Poté najíždíme konečně opět na dálnici. Dosud se 200 km po okreskách a kousku dálnice neskutečně vleklo. Teď těch 130 km do Prešova uteklo jako nic. Před Prešovem obdivujeme slovenský smysl pro úspornost, kdy se dálnice zúží do dvou proudu a pětikilometrový tunel se jede okreska stylem. Poté se zase cesta rozšíří do dvou proudů v každém směru a pokračuje se stylem dálnice.
Obchvat Prešova je ještě ve výstavbě, tak musíme na poslední úsek dálnice přes město. Před Košicemi sjíždíme a jedeme směr Michalovce. K hranicím zbývá asi 60 km. Někde v tomto úseku cesty mi dochází má mýlka, že přesto že je patnáct hodin tak maršrutku nestihneme, protože na Ukrajině je už o hodinu více. Projedeme dvěma romskými ghety a ocitáme se u hranic v obci Velke Slemence. Z Tonicova blogu mám zjištěné, že těsně u hranic je hlídané parkoviště, které se tam opravdu nachází. Cena sezónní protože oproti Tonicovi platíme za 3 dny 3 Eura a jsme přesměrováni na vedlejší plochu, protože zde už je plno. Co se týče parkoviště tak nic světoborného nečekejte. Prostě dva veliké pozemky vysypané štěrkem, na kterých teď místní rýžují. Zabalíme vše potřebné a vydáváme se pěšky k hranici.
Velke Slemence - Hurá na východ Fronty žádné. Na slovenské straně rychlé vyřízení. Jen se nás ptají, kde máme holky a po naší odpovědí, že je to pánská jízda, tak se nám dostává odpovědi, že v Užhorodě jich bude dost. Menší zádrhel jsem měl na ukrajinské straně. Celnici se moc nelíbil můj potem pošpiněný pas a nenechala si vymluvit, že to opravdu není polité od kávy. Nicméně razítko nakonec dala. Pak ještě proběhla u druhého okýnka celní kontrola, která byla jen formální a za deset minut jsem byl na Ukrajině. Rekord. Na Ukrajinské straně to vypadá jako v Polském Těšíně. Všude stánky se značkovým oblečením. Cenovky v Eurech přesto ceny ukrajinské. Nákupy se nezdržujeme a jdeme pěšky k nedalekému kostelu, kde je zastávka maršrutky. Přesto, že má jet za více než hodinu, tak už tady stojí hodně místních. Což je vždy jasná známka, že brzo něco pojede. A taky, že podle jízdního řádu nalepeném na zastávce jet mělo. A v jiné časy než podle bus.com.ua, který sice ukazuje jen opačný směr z Užhorodu, ale dá se očekávat, že se otočí a jede zpátky.
Mali Selmentsi - Jízdní řád odjzedu maršrutky do Užhorodu Papírový jízdní řád platil a 17:20 místního času zde brzdila maršrutka. Jízda stála 18 UAH/osoba a cesta do Užhorodu trvala 40 minut. Hřivny jsem měl svoje už z domova, ale směnárnu jsem u hranic neviděl, takže v případě potřeby zkusit směnit u místních, kteří s tím určitě nebudou mít problém.
Maršrutkou do Užhorodu Maršrutka nás nedoveze až na autobusové stanoviště, ale vyhodí nás u supermarketu Vopak na křižovatce ulice Kapušanské a Prospektu Svobody. Řidič se nás hned aktivně ptá, kde pokračujeme, ale když mu na mapě ukážu náš cíl, tak říká, že neví, kde to je. Pak nám vypráví, kde všude v česku pracoval. Rozloučíme se a jdeme udělat rovnou nákup do Vopaku. Před tím u něj ještě vyměníme peníze. České stále berou. V obchodě mi vyráží dech nová cena vodky, která se v základu pohybuje mezi 93 – 97 UAH za Chlibný dar. Kde jsou ty časy, kdy půl litr stál 55 UAH. Ostatní ceny potravin jsou zhruba stejné nebo jen lehce vyšší. Nakoupeno máme. Zkouším se dovolat Petrovému zástupci Jurimu, který nás má mít na starosti a nedaří se mi to. Volané číslo není dostupné. Na třetí pokus už zkouším Petra, ten mi to pro změnu nebere. No nic cestu známe a budu to po ní zkoušet dále.
Užhorod - Gerojiv Čechyje Do cíle jdeme 2 km pěšky. Znám sice číslo maršrutky co tam jede, ale nevím, kde stojí. Mezi tím se dovolám Petrovi a je jasné, že dnes pod mostem spát nebudeme. O deset minut později už se setkáváme s Jurim na vile. Rychle se vybalíme konečně něco pojíme, protože jsme na oběd nezastavovali a po úvodním přípitku se vydáváme do víru velkoměsta. Tentokrát už jedeme maršrutkou číslo 12 (cena 5 UAH), která nás doveze až k pěší lávce u parku Šandora Petefiho. Zjišťuji, že ulice před lávkou u hotelu Continental je nově opravena, což je milé překvapení.
Užhorod - Večerní zásoby nakoupeny
Užhorod - Opravena ulice u pěší lávky Předtím než zaplujme do hospody musíme ještě splnit Užhorodskou povinnost. Tou je fotka u českých nápisů na Olbrachtově ulici. Za korzem dorazíme první láhev Chlibneho daru. Na Korzu nás otravuje nějaký hipster, že nás nakreslí. Pak ještě mrkneme do Eganu jestli tam nemají náhodou volno. Překvapení se nekoná a je tam jako vždy v tuto dobu plno. Pak uděláme pár fotek u nápisů a jdeme hledat hospodu.
Užhorod - Jedna povinná Tradice velí, jako první navštívit Vertep. Jenže tam už nám v pátek v 8 večer hlásí, že zavírají. Varianta dvě je Korzo 10. Tam určitě nezavírají a je tam ještě pár volných míst. Před tím se ještě stihnou někteří seznámit s nějakou místní podivínkou, která s nimi jde až k hospodě, ale dovnitř se neodváží. V hospodě narazíme na Čechy, kteří už mají řádně nakoupeno. Přátelsky nám přepustí jejich veliký stůl a sednou si k menšímu. Korzo 10 je typické tím, že tam nabízejí veliký výběr lokálních piv za nelokální ceny (tak jsem si to tu noc ještě myslel) a neválné chuťové kvality. Ale dobře tady vaří. Bráchu zaujme velikost piva 1,5 litrů, kterou si objednává, ale dostává pouze půllitrovku. Tak servírce vysvětlujeme, že chtěl ten litr a půl. Ta se zpočátku zděsí, ale pak ho přinese. Druhé už si objednává malé a dostane opět to jeden a půl litrové :D.
Užhorod - Na Ukrajině vsě balšoj K jídlu si dávám s Markem šašlik a brácha si dává Žebra, které mu závidím, protože vypadají a chutnají fakt skvěle. Jen škoda, že k tomu nedávají rovnou i chleba a obsluha není, tak akční, aby byla možnost si ho dodatečně objednat. Zajímavou položku si objednává Tomáš. Vybral si něco, co mu znělo jako topinka, ačkoliv to bylo ve studených pokrmech. Ve výsledku dostal obloženou mísu z různých druhů slanin a jako jediný k tomu dostal i chleba. Prostě k vodce to pravé. Po jídle ještě pivujeme. Před jedenáctou máme strach, že už nám nenačepujou pivo, kvůli zákazu podávat alkohol po této hodně a objednáváme ještě jeden džbán piva, který si na prasáka rozlíváme. Poté zaplatíme a vydáváme se na tříkilometrový pochod do vily. Před vilou je večerka, tak ještě dáme po láhvovém Černihivského.
Užhorod - Večerní pivo z večerky Poté už jdeme definitivně do vily. Usadíme se v naší společenské místnosti a začne konzumace demižonu (1,75 L) Chlebného daru. V jednu ráno končí můj záznam a dle dochovaných fotografií mě ve 2 ráno odvede autopilot do postele.
Užhorod - Večení párty o Chlibném daru 11.5.2019 Ukrajina
Probouzím se asi v 6 ráno a je mi zima. Aby taky ne, když mám peřinu jako polštář a přikrytý jsem bundou :D. Pak ještě usnu a spím do devíti a čekám až se v 10 proberou ostatní, kteří to táhli až do 4 do rána. Posnídáme zbytky a vyrážíme na oběd do centra Užhorodu. Opět se vezeme mašrutkou k lávce. U ní se zastavíme na fotku se Švejkem.
Oběd realizujeme v jídelně poblíž seřadišti Maršruty na ulici Korjatoviča. Dávám boršč, plov a zelný salát s kuřecím masem. Platím 70 UAH a říkám si, že tady je svět ještě v pořádku. Plov byl výborný, řekl bych jeden z nejlepších, jaký jsem kdy jedl, jenom můj žaludek nebyl ještě úplně ready, a tak jsem si jídlo náležitě nevychutnal a byl jsem rád, že zůstalo v žaludku po celou dobu. Po oběde to chce relax. Jdeme směrem k lipové aleji u Uže. Na Korzu ještě nakoupíme suvenýry a pak už jdeme k pěší zóně. Ta je rovněž opravena a pod stromy je příjemný stín.
Užhorod - Opravena lipová alej Padá návrh jít na vilu se ještě prospat. Návrh byl většinou přijat. Jenže u lávky na náměstí byla nějaká akce místního fitka a zrovna se soutěžilo ve zvedání v leže. Brácha jako kulturista byl přemluven ať jim to jde ukázat. Sice kvůli své hmotnosti byl jediný ve své kategorii, ale i tak byla sranda. Nakonec se ještě nevědomky přihlásil zvedání v mrtvém tahu a do soutěže v páce. Z toho důvodu jsme místo ve vile trávili čas na náměstí.
Vzpírání v leže mu ještě šlo. Při mrtvém tahu si odzvedal své a pak běžel do nejbližšího křoví odevzdat dnešní oběd :D.
Následovala soutěž v páce. Tam už měl ve své váhové kategorii soupeře a hned první ho řádně naklepal :D. Tím skončilo jeho fitness představení a hodiny ukazovaly pět hodin. To byl jasný čas na večeři. Dáváme Vertepu druhou šanci a ten nás nezklame. Je otevřeno a docela prázdno. Jen cena piva už atakovala 30 UAH a to to byla kdysi co se piva týče jedna z nejlevnějších hospod. Obsluha je opět zmatečná. Místo dvou nám přinese tři Bograče a objednanou vodu nepřinese vůbec. Platíme a jdeme směr vila. Na Korzu opět potkáváme kreslíře, který nám dává výhodnou cenu 1000 UAH za obraz. Když nebereme ptá se kolikk dáme. Na 100 UAH pozitivně nereaguje. Marek to ještě zkouší s padesáti korunou u které tvrdí, že to je 1000 UAH. Taky neúspěšně. Tak pokračujeme. Na lávce se Radim zeptá, jestli si ještě neprohlédneme něco z města. Většina souhlasí, tak se vracíme a jdeme k dětské, železnici, která je opravená a snad i někdy soudě dle vyvěšeného jízdního řádu funguje.
Užhorod - Okolí řeky Už a Dětská řeleznice Jdeme kousek podél Už a poté to stočíme k Olbrachtově ulici stoupáme do kopce k Užhordskému hradu.
Užhorod - Užhorodský hrad Následuje zastávka u katolického kostela a sochy matky Terezy.
Na víc už síly nemáme a vracíme se na maršrutku a do vily. Ve večerce nakoupíme zásoby na večer a jdeme ladit hokej. Trochu nás zradila ČT sport, kdy ze zahraničí ji nelze sledovat online, tak situaci pro nás zachraňoval Jurij, který nám našel ukrajinské stránky s online přenosem. Během zápasu se dopíjel zbytek alkoholu a po hokeji to balím a jdu spát. Ostatní ještě pokračují. Někteří jdou panákovat s místními do večerky a spát jdou v 5 ráno.
12.5.2019 Ukrajina, Slovensko, Česká republika
Budíček je v 8. Mašrutka jede v 10:30 a vedle pořádku je potřeba ještě nakoupit. V 9 zvedáme kotvy, loučím se Jurijem a jdeme na maršrutku. Jenže je neděle čas modlení a maršrutka co přijela je nacpaná k prasknutí a my se tam s batohy tlačit nehodláme. Proto nejedeme. Když to vypadá, že druhá jen tak nepřijede. Padá návrh jít na další zastávku pěšky. Tak se i stane, a nakonec jdeme pěšky až do Vopaku. Nakoupíme všechny potřebné tekuté i jedlé suvenýry, a ještě zbyde čas i kebab v místním hladovém okně. Jídlo nám zpříjemní žebrající cikánka, která je neoblomná a nepřestane prudit ani po tom co vyloudí od Radima 5 UAH. Přála by si kus mého kebabu. Charitou k tomuto etniku neholduji, a proto pokračují v ignoraci. Popřeje mi dobrou chuť slovy ať se tím udávím a konečně vypadne. Nám už vychází čas tak akorát dojít na zastávku maršrutky, která je u dřevěného kostelíka s názvem Blahoviščenskyj chrám na Kapušanské ulici.
Užhorod - Dřevěný kostel na Kapušanské ulici
Užhorod - Kapušanská ulice Čekající řada nám dává naději, že to opravdu pojede a tak se i později stane. Ze začátku organizovaná řada se na maršrutku vrhne jak na auto s humanitní pomocí a dřívější pořadníky najednou přestávají platit. Naštěstí se vlezeme a na stojáka jedeme k hranicím. Cesta zabere asi 50 minut. U hranic někteří nakoupí značkové oblečené pro své drahé polovičky a pak jdeme překročit hranice. Na ukrajinské straně pohoda. Na slovenské důkladná prohlídka zavazadel. Opět za deset minut na druhé straně. Paráda. Auto nalézáme na původním místě naházíme věci dovnitř a vyrážíme. Cesta ubíhá rychleji než sem a přestávku děláme na krásném odpočívadle poblíž Štrby s krásným výhledem na ještě zasněžené Tatry.
Tatry na odpočívadle u Štrby Do Ostravy dorážíme před pátou hodinou.
Užitečné odkazy:
Odjezdy maršrutek na bus.com.ua/Tonicove.sk - cestopis z UkrajinyStránky Petra z Užhorodu
