Na skok do srbského Bělehradu I.

16 - 17.11.2017 Česká republika, Maďarsko, Srbsko

Jak vlastně vznikl nápad jet do Srbska ? Blížil se 17. listopad, který člověk nemůže oslavit nijak lépe než vycestováním za hranice naší země. Navíc tím, že vycházel na pátek, tak tu byl krásný prodloužený víkend, který k cestování přímo vybízí. Jenže kam se vydat ? Jelikož plánuji tentokrát dost pozdě (dva týdny před cestou), tak letenky na toto období byly buďto vyprodané, drahé nebo do míst, kde mě to nelákalo. Záchranu nakonec musela přinést mapa Evropy. Nejdříve byl na ní pohled zoufalý, protože v dojezdové vzdálenosti už nebylo nic co bych chtěl ještě navštívit a přitom to bylo na více než jeden den. Chvíli jsem i koketoval s myšlenkou prodloužit si víkend na Ukrajině, ale nakonec mě zachránil pohled trošku jižněji do míst, kde jsem si připomněl, že mám už dlouho v plánu navštívit Balkán (kromě Chorvatska). A v ideální poloze byl srbský Bělehrad.

Bělehrad - Vybombardovaná budova ministerstva obrany (foto Žanet/Darkmoond)

Rychle tedy zadám stránky idosu a zjišťuji, jak se tam dostat a jestli to bude v našich časových možnostech. Nakonec zjišťuji, že výchozím bodem pro cestu do Srbska je Budapešť, odkud do hlavního města jede buďto vlak nebo autobus společnosti Flixbus. Zprvu to nebyla volba vůbec jednoduchá, protože o cestování po Balkánu vlakem jsme slyšel všelijaké divoké historky a taky jsem měl trochu obavu z toho, že nás po cestě okradou a trochu jsem měl i předsudky o kontrole na hranicích a čekal jsme, že to bude trvat hodiny jako při cestách do bývalého sovětského svazu, kde upřednostňuji vždy odzkoušený autobus. Nakonec po zvážení všech pro a proti zvítězil vlak před autobusem. Vlak byl nejen levnější (zpáteční jízdenka o 18 Euro), ale měl i lepší čas příjezdu, kdy Flixbus přijíždí v 5 ráno, kdežto vlak až po šesté hodině a s vysokou pravděpodobností zpoždění.

Bělehrad - Elektrická jednotka Flirt 3 Srbských železnic na hlavním nádraží v Bělehradě

výše, tato akce se začala plánovat na poslední chvíli, což spolu s prodlouženým víkendem způsobilo, že všechny akční jízdenky ČD do Budapešti byly vyprodány. Stejně tak i autobus Regiojetu a Flixbus už byl drahý a v blbou časovou polohu. To byla chvíle, kdy to vypadalo, že nikam nepojedeme. Situace se změnila druhý den, kdy jsem si vzpomněl, na cestopis z Munda, kde se psalo o tom, že z Prahy do Bělehradu jezdí společnost Eurolines, a že pokud není v Srbsku nějaký významný den, tak se v něm místo vždy najde. Proto na zkoušku zadám jejich stránky a zkouším vyhledávat. Do Bělehradu jedou, ale poměrně za draho a až v pátek přes den, což je nevyhovující. Co ale s potěšením objevuji je to, že jedou za 500 do Budapešti, v čase co přesně potřebujeme a to nejhlavnější, mají ještě volná místa. Proto jakmile se vrátím domů, potvrdím si tuto alternativu s Žanet, která jede se mnou a kupuji jízdenky. Nejdříve tedy ty do Budapešti ať při nejhorším trávíme víkend tam. Pak ty na vlak do Bělehradu. Ty lze zakoupit přes e-shop na stránkách Maďarských železnic Máv Start a lze využít speciální nabídky „Beograd spezial“, který stojí 13 Euro v jednom směru. Pro náš noční vlak je nutno navíc přikoupit místenku v hodnotě 3 Eura, protože tento vlak je povinně místenkový (tedy alespoň to o sobě tvrdí, ale o tom až později). Poslední věc, kterou zbývalo zajisti je ubytování, které se dá pro dva zajistit od 128 Kč za noc v hromadném pokoji v Hostelu, kde my jsme si raději připlatili za dvou lůžkový pokoj v hodnotě 540 Kč.

Bělehrad - Ulice Gavrila Principa a jeden z typických hostelů na této ulici (foto Žanet/Darkmoond)

Je čtvrtek 16. listopadu. V práci musím skončit už v 11 hodin, abychom se stihli dopravit autobusem do Prahy, kde nám to z Florence odjíždí v 13:00. S Žanet se potkávám na autobusovém nádraží v Mladé Boleslavi. Je čas odjezdu našeho autobusu, ale má to jeden háček, autobus stále nikde. To nám zadělává na problém, protože v Praze máme jen 40 minut na to dostat se z Černého mostu na Florenc, a když si vezmete, že cesta metrem mezi oběma stanicema trvá 20 minut, tak moc prostoru pro zpoždění nemáte. Autobus nakonec dorazil s desetiminutovým zpožděním, které stáhl a do Prahy přijel asi s pěti minutami. Poté následoval rychlý přesun na Florenc, pátrání odkud nám to odjíždí, naložení věcí do autobusu a tradá do Budapešti. Tato cesta byla další časový stres, protože do Budapešti měl autobus příjezd 21:30 na autobusové nádraží Népliget, jenže vlak nám jel z Keleti Payarvar, které je minimálně půlhodiny metrem. A teď si vezměte, že je odpoledne před prodlouženým víkendem a vy musíte jet rozestavěnou a nejvytíženější dálnicí v zemi v době, kdy se dá očekávat největší provoz a riziko zácpy. Ta se naštěstí nevyskytla a do Brna jsme přijeli asi s patnáctiminutovým zpožděním, což ještě není kritické, ale ani to moc na pohodě nepřidá. Nakonec mě uklidnilo hlášení v Bratislavě, kde řidič ohlásil dvacetiminutovou přestávku, tudíž znamení, že máme časovou rezervu. A do Budapešti jsem nakonec přijeli s patnácti minutovým předstihem. Zde bylo zapotřebí nalézt vchod do metra, které má stanici přímo u autobusového nádraží a objevit automat na jízdenky. V něm nakupujeme za 350 HUF (asi 28 Kč) nepřestupní jízdenku (automat komunikuje i ve slovenštině (na češtinu se zapomnělo), odháníme prvního prudiče a všímáme si prvních vyspávajících bezdomovců. Jdeme tedy na metro, u cvákátek stojí jako na každé stanici revizoři a kontrolují zda mají všichni platné jízdenky. 5 minut čekáme na nástupišti a poté dorazí sovětská jednotka metra, která je v tak ubohém stavu, že by se za to stydělo i metro v Kyjevě. Navíc při brždění vydává zvuky, jako by mu prokluzovaly brzdy a tak trochu váhám jestli opravdu nastoupit. Touto hrůzou jedeme asi 4 zastávky do stanice Deák Ferenc tér, kde musíme přestoupit na červenou linku M2. Jestli si myslíte, že je přestupní stanice lemovaná šipkami jako v Praze na Florenci, tak vás musím vyvést z omylu. Není zde ani jedna, takže nezbývá nic jiného než jít s davem a doufat, že to nějak najdeme. Stanice Deák Ferenc tér je zajímavá tím, že je to i první otevřená stanice žluté linky M1, která je po Londýně druhou nejstarší a byla zprovozněna v roce 1896. Měl jsem v plánu si ji na zpáteční cestě projet, ale z časových důvodů mi to bohužel nevyšlo. My tedy úspěšně dorazíme na Linku M2 (naštěstí ji nelze podobně jako na Florenci z B do C minout) a čekáme jaká hrůza dorazí tentokrát. K mému překvapení přijela nová jednotka od Alstomu, se kterou byla jízda úplně jiný zážitek. Cestou touto linkou jsem si všiml, že tady mají řidiči metra ve zvyku zastavit v půlce nástupiště a po chvilce dojet až do konce. Z jakého důvodu to dělají, jsem nevypozoroval. Když dorazíme na nádraží Budapešť Keleti pályudvar, naskytne se nová otázka. Vydá či nevydá automat naše elektronické jízdenky. Protože na rozdíl od Česka, si v e-shopu Maďarských železnic zakoupenou elektronickou jízdenku nestačí vytisknout jako u nás, ale obdržíte číselný kód, který musíte zadat do automatu umístěném na nádraží (pokud jím je to nádraží opatřeno) a ten vám vytiskne vaše jízdenky. Mě trochu znervózní hláška, že se tisknout pouze 3 tickety, což mi zprvu nedává význam, ale pak se to vysvětli. „Beograd spezial“ se vytiskne pro 2 osoby jako zpáteční, a pak pro každý směr jedna místenka pro oba. Jízdenky tedy máme a vypadá to, že se dostaneme až do námi cíleného Bělehradu. Nicméně do odjezdu zbývá ještě hodina, vlak zatím není přistavený, tak se vydáváme na krátkou procházku Rákócziho ulicí, abych Žanet uvedl do „krás“ Budapešti. Bezdomovců asi kvůli počasí trochu ubylo a po zemi už se neválí tolik odpadků jako v září, přesto jsem svůj negativní názor na toto město nezměnil.

Nádaržní budova nádraží Budapešť Keleti pályudvar (foto Žanet/Darkmoond)

20 minut před odjezdem se vracíme na nádraží. Náš vlak už zde stojí, tak se jdeme usadit. Po zkušenosti ze Slovinska nepřekvapí, že má jen 3 vagóny (na Balkáně běžná věc). Co ovšem potěší méně, je že chybí sedadlo s naším číslem 27 a na druhém našem čísle už někdo sedí. Když to začneme řešit, tak nás mladý Srb v angličtině vyzve ať to neřešíme, že tady to stejně nikdo neřeší a ať si sedneme, kde je volné místo. První známka toho, že jsme na Balkáně. Usadíme se tedy jinde a čekáme, jestli nás někdo vyhodí nebo ne a já mám zase takový ten zvláštní pocit, jaký jsem zažil před třemi lety, když jsem jel poprvé na Ukrajinu, že sedím ve velkoprostorovém vagónu plných lidí jiné národnosti a jiného myšlení, se kterými se nemám šanci domluvit (což byla mylná domněnka, protože snad všichni Srbové umí anglicky). Tak si tak sedíme, čekáme na odjezd, v zadní části vozu se rozjíždí diskotéka a do vlaku nastoupí skupinka Slováku, co stejně jako my hledá své místa (v jednom případě taky neúspěšně). Ti jsou ovšem více neodbytní, vyhodí skupinku mladých Srbů a jdou si sednout, přestože na všechny místa nemají místenky, ale nikdo to neřeší. A teď proč nám chyběly naše místa. Srbové totiž asi nemají dostatek kvalitních vozů druhé třídy, které by mohli poslat na „západ“, tak přepsali vůz první třídy na třídu druhou, s čím ale očividně nepočítal maďarský rezervační systém. Odměnou za to byly široké pohodlné sedačky a dostatek místa na nohy a v rámci možností i dostatek pohodlí na spaní, tedy pokud pominu diskotéku srbské mládeže, kterou vystřídal hlasitý rozhovor až na hranice. Vtipné bylo, že průvodčí chtěl po nás vidět i místenky a mluvil na nás německy, takže mu ani nebyla možnost vyčíst to, že nemáme vlastně, kde sedět, ale cestou nás nikdo nevyhodil, takže to nakonec mělo dobrý konec. Až k hranicím cestu prospím. Kontrolu na maďarské straně nám zpestřila nějaká důchodkyně, která asi neměla platné doklady, ale odmítala vystoupit, i přes naléhání a přemlouvání, z vlaku. Nejdříve se ji jeden celník později za pomoci průvodčího snažil vytáhnout za ruce, ale důchodkyně se zmítala. Později, když zbylí celníci dokončili kontrolu napříč celým vozem, se kolem ní postavili, chytili ji za ruce za nohy a z vlaku ji prostě za jejího křiku vynesli a my mohli pokračovat dále do první srbské stanice Subotice, kde jsem očekával důkladnější prohlídku. Přeci jen vstupujeme do země mimo EU. Ta „důkladná“ prohlídka probíhala asi takto: celník přišel, otevřel pas, nalistoval volnou stránku, bouchl razítko a šel dále. Žádné načítání z databáze, žádná kontrola ani otázky. Tím pádem jsem se tady dlouho nezdrželi a po výměně lokomotivy jsme se mohli vydat vyhlídkovým tempem do vnitra Srbska. Abych nabídl srovnání, tak z Budapešti k hranicím jede vlak asi dvě a půl hodiny a podobně dlouho vzdálenost od hranic do Bělehradu jede hodin 5. Možná k mému zklamání nenastal mnohokrát zmiňovaný případ, kdy po překročení hranic začnou Srbové kouřit a průvodčí si otevře pivo, ale jelo se civilizovaně (občas někdo kouřil na záchodě nebo na chodbě, ale to už toho, kdo procestoval Ukrajinu, nepřekvapí). Jedinou změnou je, že zde už není vlak povinně místenkový a je hojně využíván pro svoz lidí do práce.

Užitečné odkazy:

Stránky autobusové společnosti Eurolines
Stránky Maďarských železnic
Praktické cestovatelské informace na mundo.cz