11.7.2018 Kyrgyzstán
Dnešní den bude z pohledu vyprávění poněkud méně zajímavý. Důvod je prostý. Přesouváme se z Biškeku do Karakolu a tento přesun nám zabere celý den.
Odpočívadlo před Balykčy S hostelem jsme se rozloučili asi kolem jedenácté hodiny. Jakmile jsme se přiblížili k autobusovému nádraží, a jakmile jsme byli spatřeni, začal hon na turisty. Nejprve se ze všech stran ozývalo „Karakol“, „Isik Kul“ atd. Nejvíce se mi do paměti zaryl řidič auta s ceduli a destinací, která nás nezajímala, ale jakmile jsme mu řekli Karakol, doběhl k dalšímu autu a už jen za zády slyším: „My friend Karakol“. Ignorujeme to, protože chceme maršrutku ne auto. Jakmile jsme se přiblížili k branám nádraží začali na nás volat svoje destinace různí naháněči. Když se jeden postavil přede mě a anglicky se zeptal, kde jedu, tak mi na mobilu ukázal částku 350 Som. I s batohy ? Da. Tak bereme. A už rukama mával pojď pojď. Mezitím se nás snažili přetáhnout ještě další naháněči, kteří nás přesvědčovali ať jedeme raději s nimi atd. Tento způsob „objednávání“ služeb, kdy služba přijde za vámi nikoliv vy za ní je v Kyrgyzstánu běžná. Doporučuji si, proto dopředu zjistit přibližné ceny, ať vás zbytečně neoberou. Nám se během celé cesty nestalo, že by někdo nadhodil cenu více než o 100 Som v porovnání s internetem. Mezitím nás naháněč předal řidiči, který nás odvedl ke své marštutce, zaparkované v postranní uličce vedle nádraží, kde takto parkovalo ještě několik dalších mašrutek. Naložili jsme batohy dozadu pod sedadla a trochu nás řidič vyděsil, když řekl: „go to Karakol“ a uvnitř nikdo neseděl. Pro jistotu si ještě potvrzuji, že jedeme do Karakolu a že to bude za 350 Som. Přikývne, a nakonec stejně čekáme až naháněči uloví další cestující. Takhle čekáme asi do dvanácti. Pobaví ještě hláškou, že bude muzika a internet. Muzika sice byla, ale internet byl stylem, že měl v mobilu data, které přes wifi sdílel. Jen to měl zaheslované a heslo naťukal do mobilu jen osobně na počkání. Jakmile přistoupilo ještě několik cestujících vydali jsme se konečně na cestu. Hned ze začátku při přejíždění do pruhu minul vedle jedoucí auto asi o pár mm. Terku nechal ať dělá DJ, takže nakonec i ta hudba byla. Krátce jsme zastavili v Tokmoku a o pár kilometru dále se razantně změnila krajina, která mi silně začala připomínat Arizonu. Údolím skrze hory vede čtyřproudá silnice, kdy si mašrutkáří s přejížděním z pruhu do pruhu hlavu nelámou a zatáčky řežou vždy u kraje ať se cesta točí doleva či doprava. Tady v tomhle úseku řidič opět minul vedle jedoucí auto o pár milimetrů. Po dvou hodinách jízdy několik kilometrů před Balkynchi udělal řidič dvaceti minutovou přestávku na odpočívadle, kde je možné dokoupit zásoby v obchodě nebo si odskočit do restaurace či na toaletu.
Po dvaceti minutách pokračujeme dále. V Balykčy natankuje. My poprvé uvidíme hladinu jezera Isik Kul. V servisu se nechají zkontrolovat pneumatiky. Po chvilce zjistíme proč. Jedeme delší severní trasou, která je zároveň hlavní tah na Karakol. Pozná se to podle čtyřproudé silnice v docela dobré kondici. Jenže to po chvilce skončí. Silnice se opravuje, což v Kyrgyzských poměrech znamená, že se sundá asfalt i podklad ze všech čtyř pruhů a jede se po uválcované hlíně.
Rekonstrukce silnice na Kyrgyzský způsob (v pozadí jezero Issyk Kul) Když se na cestě kope, tak je zavedena objížďka přes pole. V praxi to znamená, že se to s vámi třepe jako v rozpadajícím se letadle. A takhle jedeme mnoho kilometrů až do Cholpon Ata. V něm nás čeká další nemilá novinka. Řidič nám oznámí, že má málo lidí a že do Karakolu nepojede. Ale, že za námi jede další mašrutka, kde nás naloží. Samozřejmě bez doplatku. Maršrutka přijela, ale je plná. Řešení je jednoduché. Kdo nejede do Karakolu je přesunut do naší původní maršrutky a my nastupujeme na uvolněná místa. Pokračujeme v jízdě a snad i dojedeme. Přiznám se, že tento zbylý úsek byl dost nudný a hlavně nekonečný. Před půl sedmou přijíždíme konečně do Karakolu. Řidič nás neveze na autobusové nádraží, který je mimo centrum, ale vyhodí nás na hlavní třídě. Chce nám domluvit taxi, ale my bydlíme kousek a chceme jít pěšky. Teď znalcům Euro tripu přesně popíšu, jak se budete cítit, když se ocitnete v Karakolu v centru. Pusto prázdno pár ošuntělých paneláku. Celé této epičnosti schází, aby řidič pronesl ono legendární slovo z filmu: „Bratislava“. Ale nikoliv jsme v Karakolu druhém největším městě Kyrgyzstánu, které by si člověk v česku spletl s vesnicí.
Karakol Jenže to ještě nebylo to nejlepší. Ubytování v Guest house Krasnii Zvetok, které jsem den před tím rezervoval na dva dny přes booking, bylo hned vedle centra. Jenže skončilo centrum skončil asfalt, resp. vyskytoval se na každé druhé až třetí ulici a podél cesty se pásly kozy. Ale mají zde vysokou školu a zlatou sochu Lenina.
Naše ubytování nemělo jako už je tradicí, žádnou ceduli s názvem, tak domu, co nám ukazovala GPSka, jsme pomalu vlezli na zahradu a začali shánět živé bytosti. Když už jsem vlezl až do domu, tak nás uvítala paní domácí, která o nás věděla a ubytovala nás. Toto ubytování bylo rezervováno přes Booking jako guest house, přesto to bych to více viděl jako Airbnb. Hostitelka s rodinou trávili čas ve svém obývacím pokoji a využívali jeden pokoj. Dva pokoje byly pro nás a záchod, sprcha a kuchyně byly společné pro rodinu i pro hosty. My jsme měli na pokoji luxus v podobě trezoru ještě z dob Lenina :D. Jediným mínusem byla voda, která tekla zašedlá a pro Evropana nevypadala moc pitně. Odpočali jsme si po cestě, zkulturnili se a vydali se na podvečerní prohlídku města, resp. na hledání něčeho k snědku. Ohlídli jsme sortiment potravin. Pak šli kolem pizzerky, kde se holky oddělily a já s Žanet pokračoval dále, protože na pizzu jsem neměl chuť. Nakonec jsme skončili v restauraci naproti kavárny „Fat Cat“. Už si nepamatuji, jak se jmenovalo to, co jsme si dali, ale vím, že to, co jsme si objednali, neměli a pak nám číšnice na obrázcích ukazovala co ještě mají.
Karakol - večeře Během jídla jsme zaslechli o stůl vedle češtinu a narazili, tak nevědomky na další českou skupinu. Prohodili jsme pár slov o cestovních plánech a doposud získaných zkušenostech a pak jsme si hleděli každý svého. Jediné, co mě na Kyrgyzských restauracích rozčilovalo bylo to, že obsluha a jídlo byli velmi rychle. Jakmile ale dostanete jídlo už si vás nikdo nevšímá. Je potřeba si k vrchnímu dojít a zaplatit. Po večeři jdeme už zpět na ubytování. Cestou skočíme ještě do pizzerky jestli tam holky sedí a když mají ještě jídlo a pivo před sebou, tak je zase opustíme a s malou zastávkou v obchodě jdeme na ubytovnu a spát. Zítra se vydáme na pískovcové skály Yeti Oguz.
Užitečné odkazy:
Guest house Krasnii Zvetok
