9.7.2018 Kyrgyzstán
Předpověď počasí a Žanetino zranění nás donutilo revidovat naše dnešní plány. Výstup na Ala kol jsme odložili o jeden den a místo toho se vydali na pískovcové skály Jeti-Oguz.
Jeti-Oguz - Pískovcový útvar zvaný Sedm býků (foto Žanet) Večer jsme měli velmi smělý plán. Vyrazit v 9. Jenže, když ráno v osm došlo zvonícím budíkem na lámání chleba, tak jsme se shodli, že jsme se přecenili a že si ještě poležíme. To slovo poležíme znamenalo, že jsme se na cestu vydali až po jedenácté. Holky, kterým se s námi nechtělo tak brzo vstávat, s námi nejely, a ještě i těch jedenáct spaly. Déšť, který byl dnes hlášený na celý den, v deset ustal a začalo se dělat hezky. Vydáváme se pěšky do centra Karakolu, abychom na tržnici našli odvoz k požadovanému místu.
Centrum Karakolu (foto Žanet) Skály Jeti-Oguz jsou pojmenovány po stejnojmenné vesnici, od které jsou ovšem vzdáleny 12 km. To v reálu znamená, že tam nejezdí maršutky a jít pěšky z vesnice je ztráta času. Způsoby, jak se tam dá dostat jsou tři. Buďto zmiňovanou maršutkou do vesnice Jeti Oguz a pokračovat pěšky. Údajně, když je dostatek zájemců, tak vás tam maršutkář za příplatek hodí. Problém je, že tahle maršutka jede kolem deváté hodiny (doporučuji zkontrolovat na destinationkarakol.com nebo se poptat místních), takže pro nás už bylo pozdě. Pro nás byly příhodné jen možnosti sdíleného taxi, které jsou levnější než taxi, ale vyjíždí jen dopoledne a čeká se dokud se auto nenaplní. Poslední možností bylo si vzít taxi. Vše vyjíždí, jak jsem již psal, z tržnice v centru. Tam je třeba se poptat nebo hledat. Vždy si ověřte že jedete do Jeti Oguz Kurotu a ne jenom do Jeti Oguz. V druhém případě budete vysazeni ve vesnici a nikoliv u skal. Autobusové stanoviště je uprostřed tržnice, taxíky po okraji. V centru Karakolu si nakoupíme snídani a poté hledáme tržnici, když k ní dorazíme, procházíme se kolem a hledáme odvoz.
Karakolská tržnice (foto Žanet) Kupodivu nás nikdo nenahání. Když vidím minivan s čekajícími lidmi, tak se ptám na Jeti Oguz a paní ukazuje za roh. Jdeme tam, ale niko na nás nic nepokřikuje ani nás nenahání. Pokračujeme teda ulicí dále a když na jejím konci stále nemáme odvoz začínáme se ohlížet po taxíku. Jenže ani ty nikde nevidíme. Vracíme se tou samou ulicí zpět akorát jdeme po opačné straně. Když dojdeme zpět, jsme zahlédnutí skupinkou naháněčů, kolem kterých jak podotýkám jsme už předtím prošli. Jak nás uviděli rozběhli se za námi jako bychom něco ukradli a začala stará známá estráda. „Jeti Ogoz“ ? „Da“. Pro jistotu ukazuje ještě na bilboard, kde jsou skály vyobrazeny. „Za skolko“ ? A už nám na mobil ťuká částku 600 Som. Tohle je cena psaná na internetu, ale doufal jsme spíše v levnější sdílené taxi. Shodli jsme s Žanet, že v tohle dobu už nic lepší stejně neseženeme, tak jedeme. Sedáme do taxíku bez cedule taxi a doufáme, že dojedeme do cíle.
Cestou do Jeti-Oguz (foto Žanet) Z centra Karakolu ke skálám to trvá asi dvacet minut. Ve vesnici míjíme památník hrdinů veliké vlastenecké války.
Blížíme se ke skalám a Žanet zahlídne turisty s orlem na ruce a chce taky fotku. Řidič nám sám od sebe u orla zastaví a začíná smlouvání o ceně. Nejdříve si říkají o 200 Som, když mu ale Žanet řekne, že je to hodně, tak hned slevuje na 100 Som. Za tu cenu se můžete vyfotit s orlem na ruce a s orlem, jak roztahuje křídla.
Bohužel se zvířaty se v téhle zemi moc pěkně nezachází a jakmile máme vyfocen a pomalu odjíždíme, dávají orla do kufru Žigulíku a jedou nahánět turisty dále po silnici. My po chvíli dorážíme na místo. Zaplatíme a vydáváme se na kopec, kde je nejlepší výhled na pískovcový útvar zvaný „Sedm býků“. Místo, kde jsme byli vysazeni je taky výchozí bod pro pětidenní varianty trasy na Ala kol.
Jeti-Oguz Kurotu (foto Žanet) Projdeme se kousek po místní náhorní plošině. Vyfotíme další pískovce a okolní krajinu.
Potom se vydáváme na místo, kde jsme byli vysazeni a do jedné z místních restaurací si zajdeme na oběd. Zde jsme sami. Ceny jsou vyšší než v Karakolu, ale pořád nepřesahují 50 Kč za jídlo. Objednáváme si Plov a Brizol a o pár minut později jsou nám servírovány objednané pokrmy v pořádných porcích. Plov je Uzbecké národní jídlo rozšířené po celém bývalém Sovětském svazu. Nejvíce se podobá rizotu a v každé restauraci ho dělají trochu jinak, takže i pokaždé jinak chutná.
Plov (foto Žanet) Brizol je místní jídlo a jedná se o vaječnou omeletu, která je s plátkem masa a zeleniny zabalená do ruličky. Vrch je poté postříkán kečupem a majonézou. Zde byla navíc i jako příloha bramborová kaše.
Brizol (foto Žanet) Obsluha byla příjemná, rychlá, ale jakmile mělo dojít na placení, tak aby ji člověk pohledal. Nakonec jsme šli k baru, kde pochopila, že chceme platit. Po vydatném obědě se vydáváme na prohlídku přilehlého sanatoria. U vyčkávajících taxikářů si zjišťujeme cenu cesty do Karakolu, za kterou chtějí opět 600 Som. Sanatorium už má očividně svá nejlepší léta za sebou. Co ovšem překvapí je socha Lenina, která tu na to dohlíží.
Jeti-Oguz - Sanatorium (foto Žanet) Po prohlídce sanatoria si jde ještě Žanet postesknout na blízkou louku na žalostný stav místních koní. Někteří, aby neutekli, mají svázané přední nohy a při přesunu za pastvou jenom tak zvláštně poposkakují. Taky zde byla ohrada plná hříbat, u které smutně stála a koukala kobyla. Později jsme se dozvěděli, že to je z toho důvodů, že je období Kymyzu, na který jsou tyto kobyly během dne dojeny. K večeru jsou pak připuštěny, aby nakrmily hříbata.
Jeti-Oguz Kurotu (foto Žanet) Vodopád, který je poblíž z časových důvodů vynecháváme a jdeme na poslední atrakci pískovcový útvar „Broken hearth“. Vždy jsem si myslel, že to jsou další dva pískovcové kameny. Ve skutečnosti to jsou první dva býčí kameny, které právě z druhé strany vypadají jako zlomené srdce.
Jeti-Oguz (foto Žanet)
Jeti-Oguz - Broken Heart Když máme i tohle za sebou, tak ještě chvíli pokračujeme po cestě dále a fotíme okolní přírodu. Mezitím si uvědomujeme, že jsme docela daleko od taxíku a zvažujeme, zda dojdeme do vesnice na maršutku nebo si něco stopneme. Aut zde totiž díky sanatoriu přilehlé usedlosti jezdilo dost.
Docela progresivní byli frajeři, u kterých jsme se fotili s orlem. Jakmile jsme šli kolem jejich sídla, hned se nás ptali, jestli nechceme taxi. Po otázce za kolik si řekli o 700 Som a níže jít nechtěli. Tím jsme byli nuceni vyzkoušet premiérově stopování. Jako ta pohlednější z naší dvojice se této role ujala Žanet a na několikátý pokus byla úspěšná. Zastavili nám otec se synem v jejich SUV s tím, že nás hodí jen na křižovatku u Jeti Oguz, kde vyzvedávají manželky. Křižovatka je hlavním tahem na Bokonbaevo a je místem, kde projíždí maršutky. Za svezení nic nechtěli. Navíc jsme na památku dostali CD s národními písněmi. Cestou jsme se museli vyhýbat krávám a ovcím křižujícím cestu.
U křižovatky jsme se rozloučili a šli čekat na projíždějící maršutky. První nám ujela, protože se šla Žanet podívat do blízkého obchodu a druhé jsme se nedočkali, protože nám sám od sebe zastavilo projíždějící auto. Řidič nás ovšem nechtěl vzít zadarmo a vystřelil na nás cenu 800 Som. Na to jsme mu řekli, že vůbec. Poté zlevnil na 500 na což jsem reagoval, že to je hodně a otáčel jsme se že jdu čekat na maršutku. Jenže borec se nás nechtěl zdát a už z otevřených dveří na mě volal kolik dám. První, co mě napadlo bylo 200 Som. A on na to ať nasedáme. Tak jsme se za 200 Som vrátili zpět do Karakolu. Cestou jsme se dozvěděli, že řidič je byznysmen, že sloužil jako důstojní Rudé armády v Budapešti a spoustu dalších věcí. Když pak zajel na benzínku a za mé dvě stovky natankoval asi pět litrů benzínu, tak jsem si v duchu říkal, že jsme se mu asi dost vyplatili. Poté jsme dojeli do centra Karakolu, kde se s námi srdečně rozloučil a pokračoval dál ve své cestě. Bylo ještě málo hodin, tak jsme se rozhodli navštívit tržnici s tím, že nakoupíme zásoby na třídenní cestu a projdeme si zbytek centra.
Centrum Karakolu (foto Žanet)
Karakol - Autobusové nádraží na tržnici (foto Žanet)
Centrum Karakolu (foto Žanet)
Karakol - Obchodní dům Cum (foto Žanet) V Cumu nacházíme prodejnu se suvenýry a zjišťujeme otevíračku, protože nakoupíme až se vrátíme z hor. Večeři řešíme v podobě kebabů v hodnotě 100 Som za kus a poté se vydáváme na největší pamětihodnost města, a to dřevěný pravoslavný kostel. Vypadá to že se blíží zavíračka, ale i tak nás ještě správce pouští dovnitř.
Karakol - Dřevěný pravoslavný kostel (foto Žanet) Kostel se nachází v centru a na protějším chodníku se volně pasou ovce. Vracíme se k ubytování a malou zastávku uděláme v místním parku, kde jsou k dispozici houpačky. Všechny jsou plné až na jednu. Posléze zjistíme proč. Při sebemenším i větším houpavém pohybu strašně skřípe.
Karakol(foto Žanet) Já posvačím první kebab a pokračujeme dále. V potravinách, kde jsme byli i včera dokupujeme zbytek zásob a poté jdeme definitivně na pokoj.
Karakol(foto Žanet) Než se do něj dostaneme vyruší nás paní domácí s talířem s plněnou paprikou a slovy, jestli nechceme ochutnat. Tak jsme dostali zdarma ještě druhou večeři.
Karakol - Večeře od paní domácí(foto Žanet) Rovnou si domlouváme, zda si tu nemůžeme nechat nějaké věci zatímco budeme na horách a po pozitivní odpovědi, začneme připravovat batohy na zítřejší cestu. Poté si pustíme film a jdeme spát, abychom měli dostatek sil na zítřejší výšlap na Ala Kol.
Užitečné odkazy:
destinationkarakol.comBlog the sandy feetStránka zigzagonearth.comJeti-Oguz na blogu Romana Herdy
