15.4.2017 - Zakarpatská Ukrajina
Jak se stává pomalu na Zakarpatí zvykem, tak je potřeba vstávat poměrně brzo, protože se dnes chceme vydat k vodopádu Vojevodyn v Šipitském údolí nedaleko (v reálu spíš daleko) vesnice Turja Poljana.
Říčka Šipit Vstáváme tedy tak abychom stihli mašrutku odjíždějící 9:20 z druhého Užhorodského autobusového nádraží takzvaného Perešinského vakzalu. Před hostelem už nás očekává rozespalá Máša, která nás společně se svou kamarádkou Julií přijela navštívit až z dalekého Dnipra (bývalého Dněpropetrovsku). S Mášou jsme se seznámili při našem ukrajinském putování v létě, kdy jsme jeli společným vlakem do Oděsy. Po přivítání se s holkama, jsme museli jít ještě vyzvednout druhou skupinu v hotelu Atlant, odkud jsme po ulici Fědincja pokračovali až autobusové nádraží Užhorod 2. Bohužel na maršutku v 9:20 už nebylo dostatek volných míst a pokladní nám nechtěla prodat místa na stání respektive nás neustále přesvědčovala ať jedeme tím pozdějším autobusem abychom mohli všichni sedět. Tak jsme nakonec oproti plánu museli jet až mašrutkou o hodinu později. Tím pádem jsem si dali hodinový rozchod, který každý trávil individuálně, především sháněním suvenýru, kde dnešek měl být poslední den, kdy mělo být všude otevřeno.
Mašrutky odpočívající na autobusovém nádraží Užhorod 2 (foto Nikol P.) Cesta do Turji Poljany trvá asi hodinu dvacet minut a měli jsme ji zpestřenou totálně našlapanou mašrutkou, do které se ještě stačila vtlačit cigánka s pěti dětmi a dvěma obrovskými pytli s kdovíčím. Dalším zpestřením byl rozhovor s holčinou co pocházela z Doněcku, a která se chystá jít pracovat na Slovensko a zde na Zakarpatí čeká na vyřízení povolení. A jelikož se jelo do dosti zapadlých míst, tak to byla jízda plná otřesů a kličkováním mezi dírami v cestě, kdy většinou řidič musel jet uprostřed vodící čáry, protože to bylo jediné místo, kde byla vozovka ještě jakžtakž použitelná. Kde přesně máme vystupovat jsme nevěděli, ale spolucestující nám poradili a ještě nám řekli, kudy se máme vydat.
Tak jsme se vydali na cestu. Asfaltová cesta vede celou dobu podél říčky Šipit a my se tak procházeli pěkným Zakarpatským údolím.
Nicméně když jsme kolem jedné dorazili teprve k rybím sádkám a před námi bylo dle mapy ještě asi 6 km, tak bylo zřejmé že až k vodopádu dojít nestihneme, protože poslední mašrutka odjíždí v šest, ale my chtěli jít pro jistotu už na 15:20, kdyby některá z nich nepřijela.
Cestou podél říčky Šipit Přesto pokračujeme v cestě a když se čas nachýlí, tak se prostě vrátíme zpět. Za sádkami vstupujeme do zóny ornitologické rezervace Sokolí sklály, kterou pokračujme. Po hodině chůze jedné přestávce a po příchodu do míst, kde už to vypadá zajímavěji, se rozhodneme obětovat mašrutku, odjíždějící 15:20 a pokračovat ještě 20 minut dále.
Nedojdeme sice do plánovaného cíle, ale do míst kde už to alespoň trochu připomíná divou přírodu. Především říčka Šipit.
Říčka Šipit
Kráska z Ukrajiny u jedné z krás Ukrajiny Poté už se vracíme zpět do vesnice.
Ne příliš chvalihodná česká stopa na Ukrajině
Česko-Dniperské setkání na Zakarpatí Do Turja Poljany přicházíme kolem čtvrté hodiny s tím, že mašrutka by měla přijet za 20 minut. Sice přijela, ale řidič nám oznamuje, že dneska už končí a že v pět přijede další. Což mi bylo divné, protože v jízdním řádu nebyla uvedena. A jak jsem očekával, tak ani ona nepřijela. Nezbývalo už než doufat, že přijede ta poslední v šest a my se tak z tohohle zapadlého koutu Zakarpatí dnes dostaneme. Nicméně čas si šlo krátit občerstvením v nedalekém Magazínu.
Turja Poljana - čekání na to zda mašrutka přijede či nepřijede V osmnáct hodin jsme si mohli sborově radostně zvolat "Hurá dorazila" a hodinu a půl se kodrcat zpět do Užhorodu.
V mašrutce do Užhorodu Po příjezdu jsme plánovali jít rovnou na večeři, ale předtím jsem si ještě udělali zastávku na nákup nedalekém Vopaku. Já jsme si, ale musel před nákupem odskočit a odměnou mi byl objev této krásné ulice.
Malebná ulička nedaleko centra Užhorodu Když bylo oddělení alkoholu kompletně vykoupeno českými turisty, tak bylo načase zajít si konečně na večeři. Mezitím nám holky oznámily, že jsou totálně mrtvé a že už jdou spát a že se k nám dnes nepřidají. Čímž nás trochu pobavily, protože jsme dnes opravdu nic náročného nešli a moc jsme toho ani nenachodili, ale jelikož byly dnes na horách poprvé v životě, tak to bylo odpustitelné.
Čeští turisti na Ukrajině (foto Nikol P.) Na večeři jsem se rozhodli vyrazit do restaurace Korzo 10, kde si člověk nemůže dát nic jiného než Zakarpatskou zákusku. V tomto směru se od mé poslední návštěvy změnily poměry a Zakarpatská zákuska byla přejmenována a byla ji přidaná gramáž (jako jediné jídlo na jídelním lístku měla 700g ) a lehce i cena. Nicméně když jsem se zeptal jestli mají Zakarpatksou zákusku, tak věděli o co se jedná. Dále se zde změnil i sortiment piva. Nyní měli nově zástupce několika zahraničních i ukrajinských minipivovarů. My se trochu přehlédli a od pivovaru „First Dnipro brewery“ jsme si objednali pivo za 42 UAH, za což máte v některých restauracích hlavní jídlo a v jídelnách celý oběd. Navíc chuť taky nic moc.
V restauraci Korzo 10 (foto Nikol P.)
Pivo značky "First Dnipro brewery" (foto Nikol P.) Nicméně druhý pokus plzeňského typu ze stejného pivovaru už stál chuťově a cenově za to. Soudě dle hodnocení našeho ženského osazenstva si zde nedoporučuji dávat čaj, který neměl zrovna tu nejreprezentativnější chuť. Poté už nám na dvou obrovských tácech přinesli to na co jsme celou dobu čekali.
Zakarpatská zákuska před a po (foto Nikol P.) Spořádat toto všechno byl v šesti lidech doslova nadlidský úkol a já byl potom rád, že jsem se nějakým způsobem dovalil na pokoj a po pár vodkách zahájil trávicí proces a spánek.
Co dodat k dnešnímu dni závěrem. Procházka Šipitským údolím je krásná. Nicméně pokud chcete vidět i vodopád Vojevodyn, doporučuji vyrazit z Užhorodou mašrutkou, vyjíždějící po osmé hodině nebo dříve.
Užitečné odkazy:
Jízdní řády mašrutek na Zakarpatí
