8.7.2018 Kyrgyzstán
Dnešní den se konečně vypravíme do hor. Opustíme Biškek a na tři dny se vypravíme objevovat krásy národního parku Ala Archa. Vystoupáme na horskou chatu Raceku a užijeme si první západ slunce u ledovce Ak Saj.
Údolí Ala Archa(foto Žanet) Večer jsem se dověděl, že se k nám připojí hosté hostelu Igor s Antonem a ráno se přidal ještě Angelo, takže se z toho stala mezinárodní výprava. Igor zjistil, že maršrutka, která zajíždí až k bráně národního parku, vyjíždí z Osh bazaru 8:15. Bylo zapotřebí vstávat brzo abychom to stihnuli. Na cestu se vydáváme po půl osmé, někteří si ještě skočí po cestě nakoupit, takže na Osh bazar pomalu dobíháme. Mašrutka 265 tam naštěstí stojí a po přikývnutí na dotaz řidiče Ala Archa se soukáme do malé již poměrně zaplněné dodávky. Navzdory nelibosti další cestujících i s batohy. Ale tuto „vzpouru“ si řidič uklidnil. Přestože se na internetu psalo, že by cesta měla stát 50 Som, tak si řidič řekl jenom o 40. Poté jsme se vydali na cestu. Po třech zastávkách v centru Biškeku byla maršrurka naplněná k prasknutí.
V maršrutce k bráně národního parku (foto Žanet) Naštěstí za Biškekm se celkem vyprázdnila. V Kash Kasu, se vystřídali řidiči a my pokračovali až k bráně národního parku Ala Archa. U vstupní brány nás každého zkasírovali o 50 Som za vstup a za branou byli připraveni taxikáři, kteří nás vyvezli k hotelu Alplager za 500 Som za auto.
Vstupní brána národního parku Ala Archa(foto Žanet)
Cestou k hotelu Alplager (foto Žanet) Tímto jsme si zkrátili cestu o 12 kilometrů ne příliš zajímavým údolím. Alplager (2200 m.n.m.) je výchozí bod pro dva treky. Jednak je to 6 km dlouhý výstup s převýšením 1100 metrů na horskou chatu Raceku. Nevýhodou tohoto treku je, že je docela turisticky profláklý, takže v nedělní den jsme šli docela v zástupu turistů. Druhou variantou je trek údolím Ala Archa, který je údajně zajímavější a není tak turisty navštěvovaný. My jsme neměli tolik času, abychom ho vyzkoušeli, ale při pohledu na údolí z výšky mi to bylo i celkem líto, protože opravdu vypadalo zajímavěji než výstup na Raceku.
Hotel Alplager a okolí (foto Žanet) Od Alplageru po první hodině stoupání jsme dorazili ke kameni s názvem „Broken heart“, kde se nám poprvé vyjevil pohled na údolí Ala Archa, ale i pohled na naši cestu k Racece. Taky to bylo první místo, kde jsme potkali první českou skupinu, která už se vracela dolů.
Kámen „Broken heart“(foto Žanet)
Údolí řeky Ak Saj, naše trasa (foto Žanet)
Údolí Ala Archa (foto Žanet) Poté asi půlhodinu mírně stoupáme luční cestou až dorazíme k přítoku řeky Ak Saj zvanému Šarkuratma. Tento přítok musíme přebrodit, resp. přeskočit. Kromě horských scenérií tady i potkáváme koně volně pasoucí se na svahu řekou vymletého koryta.
Koryto řeky Šarkuratma (foto Žanet)
Šarkuratma (foto Žanet)
Koryto řeky Šarkuratma (foto Žanet) Od Šarkuratmy stále mírně stoupáme lučními pěšinami. Dorazíme k rozcestí s odbočkou k vodopádu. Tady většina lidí zastavuje, aby posvačila. Stejně se zachováme i my a poobědváme. Jelikož šly holky pomaleji než zahraniční část výpravy, tak tento úsek jsme absolvovali sami, protože ostatní šli napřed.
Hordy turistů, kteří nás míjí při obědě ve mě vyvolávají pochybnosti, zda bude nahoře dostatek míst pro postavení stanu. Zvyšuji proto tempo, abych holky trochu popohnal. Ale jelikož od rozcestí začíná náročné a strmé stoupání, tak mi to bylo stejně prd platné. Při cestě nahoru jsme, ale narazili na další českou skupinu, která směřovala taky na Raceku a dali jsme se nakrátko do řeči. Tento výstup už měli jako závěr programu, takže nám poradili, co rozhodně v Kyrgyzstánu vyzkoušet a nevynechat, jak se kde dostat atd. Taky jsme se od nich dozvěděl, že počasí na Ala Kolu (náš druhý plánovaný trek) je docela vytrestalo a museli se pak dávat v Karakolu zdravotně do pořádku. To nás ale čeká až za týden a my před sebou máme nyní nekonečné stoupání k Racece. Cestou míjíme odbočku přes balvany, kterou se dá rovněž dostat k vodopádu. Po krátké domluvě jsme se rozhodli, že se na něj podíváme cestou dolů a pokračujeme ve stoupání. Při jedné z přestávek se dívám dolu a vidím Antona s Angelem, jak se škrábou nahoru. Když nás dojdou, tak říkali, že nás čekali u vodopádu, a proto na odbočce nechali své batohy, které jsme sice viděli, ale nepřiřadili jsme si k těm dvěma. Od toho okamžiku už stoupáme dohromady.
Ala archa - Stoupání za vodopádem (foto Žanet) Náročně stoupání se promění v ještě horší stoupání. Za místem, kde jsou natažená lana začíná to nejnepříjemnější stoupání kamennou sutí pod dost prudkým úhlem. Navíc je tady více pěšinek. My nevědomky volíme tu špatnou a suť nám pod nohou dost nepříjemně prokluzuje. Jednou se Antonovi povedlo uvolnit veliké kameny, před kterými jsme museli dokonce uskakovat. Doporučuji držet se celou dobu nalevo ve směru výstupu u potoka a skalní stěny. Tam je cesta nejvíce ušlapaná a schůdná.
Ala archa - Úsek s lany(foto Žanet)
Ala archa - Nejnepříjemnější část stoupání na Raceku Do cíle (3300 m.n.m.) dorážíme po šesti hodinách chůze o tři čtvrtě na pět. Tak dlouho proto, že Terka se Žďánou na to nebyly příliš fyzicky připravené. Nicméně trénovaný člověk to od Alpangeru zvládne v klidu pod 4 hodiny.
Ala archa - Dechberoucí pohled symbolyzující konec stoupání Volných míst pro stan je zde naštěstí dostatek, takže si stačí jen vybrat. Před tím, než postavíme stany se jdu ještě s Antonem podívat k chatě. Tam Anton vyzvídá od správce chaty, co se zde dá podnikat a taky mu platíme ekologický poplatek 50 Som za osobu a noc. Do kempu se vracíme po valu, kde je umístěno několik latrín, ale kde je taky výhled na ledovec Ak Saj a okolní zasněžené vrcholky. Poté jdeme stavět stany. Naštěstí si vybíráme místa dále od potoka. Naštěstí píšu proto, že ten malý potok, co kempem protékal se vždy večer rozvodnil a vytopil několik, blíže něho ležících, kempovacích míst.
Ala Archa - Chata raceka
Ala Archa - Ledovec Ak Saj
Raceka kemp - Latrína v oblacích
Raceka kemp - Strategická pozice naších stanů nás ochránila od vytopení
Raceka kemp - Příbytek ala Angelo Po stavbě stanu připravíme večeři. Já tedy poprvé objevuji, že průtok potoka se zvětšuje a že vodka, kterou jsem tam nechal chladit u kamene, tam už není. Naštěstí ji Žanet našla kousek po proudu, takže na suchu nezůstaneme. Pak už jen sedíme a klábosíme do doby, než začne zapadat slunce. Vyběhneme na val a děláme fotky západu slunce. S mizejícími paprsky slunce, se zde razantně ochladí, takže jdeme znavení celým dnem pomalu spát. Tip na závěr. Doporučuji během večeru stanout a jít se podívat na hvězdy. Uprostřed hor září úplně jinak, než jsme z zvyklí z města. Zítra se vydáme na prohlídku ledovce Ak Saj.
Užitečné odkazy:
Starší český cestopis o Ala ArchaJournal nomads o Ala ArchaStránka popisující národní park Ala ArchaCestopis o trase údolím Ala Archa
