11.7.2018 Kyrgyzstán
Zlatý hřeb našeho kyrgyzského putování je tady. Dnes je den, kdy konečně vystoupáme k malebnému jezeru Ala Kul, nacházejícím se výšce 3520 m.n.m. Den to bude fyzicky i psychicky náročný a mnohokrát mylně řeknu, že to nejhorší už máme za sebou.
Jezero Ala Kol (foto Žanet) Cesta je dlouhá, tak musíme brzy vstávat. Během noci pršelo, takže balíme mokrý stan, přidávajíc na mé záda několik kilogramů váhy navíc. Vyrážíme po osmé hodině. Krátkou rovinku střídá prudké stoupání, které se potáhne až k jezeru. Jestli by někdo čekal, že půjdeme sami jako včera, tak by byl vyveden z omylu. Jdeme totiž početným zástupem lidí. Jednou nás to ovšem zachránilo. Šli jsme špatnou pěšinkou a stoupali úplně jiný svah, když v tom jsme si všimli, že lidi stoupají do kopce úplně někde jinde. Rada pro začátek proto zní, držet se celou dobu na levé straně potoka a držet se hlavně toho potoka. V půlce výstupu nás zastihl déšť. Bylo to v tom nejblbějším místě, protože jednak začaly klouzat kameny a jednak proto, že když jste v tom stoupání v nepromokavé bundě či pláštěnce, tak se chtě či nechtě řádně zpotíte, protože stále stoupáte do prudkého kopce ve vysoké nadmořské výšce. Žanet už lituje, že šla a shledává tento úsek velice náročným. Jenže to nevěděla, co vše dnes bude ještě následovat.
Tady už jsme šli špatně (foto Žanet)
A tady už to bylo správně (foto Žanet) Cestou míjíme vodopád a po dvou a půl hodinách prudkého stoupání v dešti vylézáme konečně u tyrkysového jezera Ala Kul. Tady jsem si poprvé, řekl, že to nejtěžší máme za sebou. Jezero je do oblouku, takže ty obrázky známé z internetu a úvodní stránky tohoto článku, ještě chvíli neuvidíte a k tomu správnému místu musíte ještě kus cesty ujít. Pro zájemce je zde několik míst ke kempování, které odpovídají místům vyznačeným na mapy.cz. Několik exkluzivních míst je přímo u vody. Jaké teploty se zde pohybují v noci těžko odhadovat.
Jezero Ala kol (foto Žanet) Trasa pokračuje podél jezera, ale nejde úplně po jeho břehu, nýbrž ve svahu nad břehem. My šli asi hodinu, než jsme uviděli ten známý pohled na jezero a ledovec. Tak dlouho jsme šli proto, že jsme stále něco fotili. Taky jsme během té hodiny stihli zažít několik ročních období, jak se na různých blozích psalo. Když jsme vylezli k jezeru pršelo. Pak přestalo. Poté začalo sněžit. Na chvilku vylezlo sluníčko a potom se zase zatáhlo a začalo mrholit.
Jezero Ala kol a ledovec Takyr Tor (foto Žanet) Ještě tak dvacet minut s různými foto pauzami jdeme kolem jezera. Poté zahlédneme Alakolské sedlo, zdobené čerstvým prašanem.
Čerstvě zasněžené Alakolské sedlo (foto Žanet)
Stoupání na Alakolské sedlo (foto Žanet) Sedlo překonáme v nadmořské výšce 3890 m.nm. což je naše nejvyšší místo, které jsme kdy zdolali. Když ono sedlo spatřím, tak je mi jasné, že dostat se na něj nebude zas až tak jednoduché a podruhé tento den si říkám, že nahoře budeme mít to nejtěžší za sebou. Žanet bojovala s nadmořskou výškou, a tak byl výstup pomalý a zdlouhavý z důvodů častých pauz na nabrání sil a dechu.
Alakolské sedlo 3890 m.nm.(foto Žanet)
Alakolské sedlo 3890 m.nm.(foto Žanet) Vrchol Alakolského sedla jsme dosáhli o půl jedné. Na oslavu si připíjíme vodkou s názvem Versal s obrázky interiéru zámku Versai a kocháme se výhledy na jezero.
Pohled na jezero z Alakolského sedla (foto Žanet) První, co uvidíte, když vylezete na sedlo je zelené Arashanské údolí. Hned potom strmý sráz ze sedla, který je pokryt štěrkem a sněhem. Když máte problém se závratěmi, tak tady se vám určitě připomenou.
Pohled na Arashanské údolí z Alakolského sedla (foto Žanet) Dáváme se na sestup. Jde to pomalu, protože mokrý štěrk docela prokluzuje a hrát zde sudy může být docela fatální. Dole konečně poobědváme a v duchu si říkám, že to nejtěžší máme za sebou.
Sestup do Arashanského údolí z Alakolského sedla Pod svahem se nachází první z Jurt kempů, kde je možné se ubytovat. My pokračujeme dále, protože naším cílem je osada Altyn Arashan známá především svými horkými prameny. Tam se plánujeme ubytovat a po celém dni vymrzlí i vyhřát. Ale nejprve tam musíme dojít, což nebude tak jednoduché, jak se nám už v daný okamžik zdálo.
Jdeme zeleným údolím, jehož pěšinka je rozbahněná od kopyt koní, ovcí, koz a dalšího zvířectva, které se tady všude pase. Někdy je cesta tak rozbahněná, že musíte jít opravdu pomalu, abyste neuklouzli a v horším případě nedopadli do toho nesprávného měkkého podkladu.
Pohled na Arashanské údolí z Alakolského sedla (foto Žanet) Na louce uprostřed ničeho v nadmořské výšce, přesahující 3000 m.n.m., najednou spatříme ležet člun. Nic jsme nehulili a halucinace jsme taky neměli.
Člun uprostřed Arashanského údolí Cesta údolím je dlouhá a po tom co máte za sebou jezero i docela nudná. Adrenalin nám do žil vrátí křížení stezky s potokem. Kdy už z dáli na nás lidi ukazují, že se tam nedá přejít a že je potřeba se vrátit. Jenže vrátit znamená. Stoupat zpět minimálně kilometr, protože potok protéká v těchto místech hlubokým korytem. Při pohledu na vyčerpanou Žanet, návrat nepřicházel v úvahu. Nakonec nám místní pastevec řekl, že máme pokračovat po cestě, že to normálně přebrodíme. Když jsme došli k brodu, tak jsem ho začal nenávidět. Ocitli jsme se totiž v místě, které se nedalo jen tak přeskákat po kamenech, ale muselo se přebrodit na boso. Byla zima a do toho se opět rozpršelo. Tady už jsem fakt začal nadávat, ale bylo mi to prd platné a nezbývalo, než se vyzout a jít do ledového potoka. Potok měl na šíři tak třicet metrů a voda byla ledová. Ledová byla tak, že jste v ní vydrželi nanejvýš dvacet vteřin a pak jste museli vyskočit na kámen nebo ostrůvek, aby se vám trochu „prohřály nohy“. Navíc v jednom místě byl silný proud a hloubka po kolena, tak jsme ještě museli hledat schůdnou cestu. Nakonec jsme to zvládli bez ztráty kytičky. Pomohl jsem s broděním ještě jednomu páru, co šel za námi a poté jsme při obouvání bot sledovali, jak tu stejnou cestu zvládne stádo ovci, které bylo do brození potoka právě vyhnáno. Byla sranda pozorovat vedoucí ovci, která šla suverénně vpřed a celé stádo za ní.
Arashanské údolí (foto Žanet) Moc se jim do toho nechtělo. Poté co první ovce zjistila že je voda hluboká a studená, tak se celé stádo zaseklo uprostřed potoka a dobré dvě minuty, tak stálo. Nakonec ho bača se svým psem doslova protlačili potokem a pak už šly ovečky poslušně na druhý břeh.
Arashanské údolí (foto Žanet) My se vydali pokračovat v sestupu. Nejdříve jsme šli ještě takovým rozpláclým údolím, kde se dalo jít vedle rozbahněné stezky po trávě. Jakmile se začalo údolí svažovat, začala další obtíž. Celý svah byl rozbahněn od kopyt koní, krav, ovcí a koz. Navíc toto bláto bylo doplněno o výkaly všeho, co jsme před chvíli jmenoval a nevěděli jste, jestli jdete ještě po bahnu nebo něčem jiném. V tomto mixu rozhodně nechcete uklouznout. Toto vše prodlužovalo náš sestup, ubíralo poslední síly a vzdalovalo vysněnou postel a koupel v horkých pramenech.
Arashanské údolí (foto Žanet) Dorazili jsme do míst, kde se náš potok Keldeke vlévá do řeky Arashan. V praxi to znamenalo, že musíme jít ještě dva kilometry po proudu řeky Arashan. Vtipné bylo, že jsme se objevili u jurty pastevců, kde se zrovna připravovala večeře, takže to vypadalo, že jsme se nechtíc ocitli někomu na „dvorku“.
Řeka Arashan (foto Žanet)
Arashanské údolí (foto Žanet) Zde je potřeba znovu překonat náš potok. Tentokrát přes něj vede most, na který vás nasměrují místní děti. Poté už jdete jen dva kilometry rozbahněnou stezkou, dokud nedorazíte do Altyn Arashanu.
Závěrečné kilometry podél řeky Arashan (foto Žanet) Ráno jsem si myslel, že nejkrásnější pohled dnešního dne bude ten na Alakolské jezero. Mýlil jsem se. Nekrásnější pohled byl na osadu Altyn Arashan, protože jsem věděl, že dnešní náročný den konečně končí a my budeme spát v teplé a suché posteli.
Altyn Arashan - Věřte, že po celém dni bude tohle ten nejkrásnější pohled Když jsme došli k osadě, tak už jsme z dálky viděl uvítací výbor, který na nás z dáli mával, aby nám mohl nabídnout to nejkvalitnější ubytování ve městě. Vyhřáty pokoj pro dva v penzionu s postelí a peřinou za 300 Som za osobu zněl fakt lákavě a neodolatelně. Zviklala nás konkurenční naháněčka, která říkala, že má jurtu. „Chceme spát v jurtě. Máte jurtu ?“ Ptáme se našeho naháněče. „Mám“. Tak pokračujeme. U svého penzionu nás předá synovi, který umí anglicky. Říkáme mu, že chceme do jurty a on na to, že tam už je plno a stejně na ni není dnes ideální počasí, že v pokoji je tepleji. Tak to my jdeme vedle. Říkáme mu. Snaží se nás ještě přesvědčit, ale zviklat se nenecháme. Našemu naháněči, řekneme, že to jdeme zkusit vedle a když budou drazí nebo plní, tak se vrátíme. Po šíleném mostu přejdeme znova divokou řeku Arashan a jdeme najít konkurenční naháněčku, které říkáme, že chceme do jurty. Trochu nás překvapila cena 500 Som a skutečnost, že v jurtě nebudeme sami. Chvíli přemýšlíme na hlas a rozhodujeme se. Když asi uzná, že je kšeft v ohrožení vezme nás bokem a na prstech ukazuje 400 Som a dodává: „spolubydlícím ani muk“ :D. Bereme. A už se nám ustýlá pelech. Našimi spolubydlícími budou dva Francouzi a později ještě Kanaďan se Švýcarkou. Kamna jsou přítomná, ale netopí se v nich, protože se to uvnitř zadýchá na dostatečnou teplotu a od země nás izoluje dostatečná vrstva koberců.
Altyn Arashan - V Jurtě (foto Žanet)
Altyn Arashan - Kemp (foto Žanet) Jdeme na večeři, kde se potkáme s Nizozemským párem, kterým jsem pomáhal s broděním potoka. Dáme se do řeči a domluvíme se na společné návštěvě horkých pramenů, které si v zápětí rezervujeme na devátou hodinu. Co se týče pramenů nečekejte za 200 Som na osobu a půlhodinu nic zázračného. Stará dřevěná chatka s převlékárnou, sprchou a betonovou vanou, kde nonstop přitéká na 50 stupňů ohřátá voda. Po celém dni, je to ale příjemný a vítaný relax.
Chata s Arashanskými horkými prameny Po této příjemné koupeli, se jdeme uvelebit do naší jurty a nabrat síly na závěrečný patnácti kilometrový pochod do civilizace.
Pozn. Trek je to velmi náročný jak fyzicky, tak psychicky, ale i tak to dnes opět zvládla francouzská rodina s desetiroční dcerou, které jsme potkali již včera.
Užitečné odkazy:
(goatsontheroad.com) Detailní popis trasy včetně videonávodu
