15.7.2018 Kyrgyzstán
Už je to tak poslední minuty v Kyrgyzstánu jsou sečteny
a je nutné se pomalu vracet domů. Jelikož odlétáme z Astany, tak ještě několik dní trávíme přesunem po Kazachstánu. Dnešní zastávka bude v Almaty.
Almaty Po včerejší divočejší noci, není vstávání tak kruté, jak by mělo být. To se ovšem nedá říct o správci hostelu Josifovi, který leží stále polomrtvý na svém gauči, takže při rozloučení je ho potřeba trochu probudit. S těmi, co ještě nespí, se rozloučíme a vydáváme se pěšky na autobusové nádraží. Tam nás dnes nikdo nic moc nenahání, takže dojdeme až do areálu. Tam se nás hned ptají „kuda“ ? A po vyslovení slova Almaty už jsme vedení k té správné maršutce. Tím, že jsme čtyři, nás odvedli do maršutky, která pojede až jako druhá, protože jedna už je naplněná. To znamená, čekat až se někde nasbírá 14 lidí. A aby se to urychlilo, tak si Žanet začne hrát na naháněčku a volat z dodávky na všechny strany „Almaty“. Já mezitím jdu koupit k přepážce jízdenky za 350 Som i s batohy (na to jsme se ptali naháněče jako první) a pak stihnu dvakrát natankovat a vypít litr kvasu. Přestože se na internetu všude píše, že se jede až se maršutka naplní, tak to není úplně pravda. Na jízdence byl čas odjezdu, který se jakžtakž dodržel, přestože byla k dispozici ještě 4 místa. Někdy po dvanácté konečně vyrážíme.
Dasvidania Biškek Na hranici to trvalo asi půl hodinu. Tam se odehrávala stejná procedura jako při příjezdu do Kyrgyzstánu. Maršutka vás vyloží před hranicí, kterou se všemi věcmi překračujete pěšky. Na kyrgyzské straně je krátká fronta, kde se občas předběhnou ženy s malými dětmi. Když přijdete na řadu, tak si načtou vás pas, dají razítko a rozloučí se s vámi. Mě se ještě s úsměvem ptal, jak si Češi vedou ve fotbale (tou dobou se konalo mistrovství světa). Tak jsem mu řek „niet charašo“ a šel jsem. Trochu zdlouhavější to bylo na kazašské straně. Nejdříve byla fronta před budovou, kde pouštěli po skupinách. Pak jste vehnání do veliké haly s přepážkami, kde je hlava na hlavě a chaos. Až jsem si říkal, kde se najednou vzalo tolik lidí. U stolu vyplníte migrační kartu a pak se jdete tlačit do davu, kde si někteří neberou servítky a cpou se hlava nehlava. Překvapivě rychle proběhla pasová kontrola, kde si načetla pas, dala mi tam razítko s lístečkem pro výstup z celní zóny a udělala fotku. Žádné detailní zkoumání pasu se tentokrát nekonalo. Poté se dává batoh do skeneru a kolem korzuje hlídač se psem. V duchu se mi honilo hlavou, co kdyby zaštěkal. Tak jak je v Kazachstánu pomalu zvykem, tak největší problématistka byla opět Žanet. Tentokrát nebyl problém s pasem, ale s batohem, kde se celníkovi na rentgenu nelíbila česká instantní polévka, takže musela, Žanet vybalovat batoh, aby mu ukázala, co nebezpečného převáží. Poté vyjdeme z celního prostoru, kde už nás čeká řidič s maršutkou. Během naší nepřítomnosti stačil naložit ještě nějaké Kazachy, takže odjíždíme plní. Během cesty jsme zastavovali u motorestu jako minule. Když jsme pokračovali v cestě, tak se najednou rozběhla Kazašsko, Kyrgyzsko Česká konverzace, kdy si s námi najednou všichni chtěli povídat, jakmile zjistili, že trochu umíme rusky. Nejlepší byl mladý Kazach, který vyprávěl, jak chce do Evropy konkrétně do Anglie pracovat jako kuchař, aby si vydělal na byt a na auto. Háček to mělo v tom, že moc neuměl anglicky. To mu Žďáňa kladla celou dobu na srdce, že to se musí před příjezdem naučit. Do Almaty přijíždíme kolem páté odpolední. Ještě ani nevystoupíme a už se na nás vrhají taxikáři. Odmítáme a jdeme na trolejbus. Tím jedeme asi půl hodiny než vystoupíme u stanice metra Alatau poblíž obchodního domu Globus. Od něj pokračujeme pěšky do Amigo hostelu.
Almaty - Amigo hostel (archivní foto) Jakmile se ubytujeme, tak máme tak akorát síly na to si zajít na večeři a nakoupit na večer a na snídani. Večeři jsme realizovali v obchodním centru Globus. Tam jsem se těšil na výbornou polívku Ramen, kterou tam minule dělali. Mé zklamání bylo veliké, když místo původního asijského bistra tam byla hamburgrárna. Situaci naštěstí zachránil japonský fast food, kde dělali Ramen taky. ¨ Po večeři jsme šli vybrat peníze do bankomatu (všude berou master card a výběr mají bez poplatků). Vybrané peníze jsme pak šli utratit do místního Ramstoru (místní síť supermarketů), kde jsme nakoupili nějaké dobroty a pivo na večer. Zbytek večera jsme pak trávili rozpravou na venkovním posezení před hostelem s pivem. Poté jsme šli spát.
16.7.2018 Kazachstán
Ráno vstáváme kolem osmé, protože máme nabitý program. V plánu je projít si tržnici Barakholka, ze které mám za úkol dovést ponožky z velbloudí vlny. Zbytek času pak plánujeme trávit v centru Almaty. V pět nám pak jede noční vlak do Astany.
Chystáme se na snídani, když v tom k nám na pokoj dorazí bledá Žďáňa, která vypráví jak celou noc prozvracela a že s námi dneska nepůjde a zůstane na hostelu. Posnídáme, sbalíme všechny věci. Necháme si je dát do hostelové úschovny. Dnes to nebylo pod schody naproti recepci jako minule, ale v uzamykatelné místnosti ve sklepě. Poté se vydáme na autobus číslo 12, který nás odveze na tržnici. Půlhodinová jízda se nese v duchu místní klasiky. Brzda plyn a nacpaný autobus. Tržnice má několik zastávek a my vystoupíme nechtíc o jednu dříve než minule. Poté se vydáváme shopovat.
Almaty - Sortiment na tržnici Barakholka (foto Žanet) Žanet se několikrát pokouší usmlouvat šaty za pro ni příznivou cenu, ale není zde ani jednou úspěšná. Zpočátku nemáme úspěch ani s ponožkami, které teď v létě nikdo nenabízí. Nakonec jsme jeden stánek našli, ale tam chtěla za pár 500 Teng, což se neshodovalo s naší představou 350 Tenge. Takže zatím nekupujeme a jdeme to ještě zkusit jinde. Úspěšní nejsme. Nicméně holky narazily na prodejny parfémů, kde značkové francouzské parfémy, u nás stojící několik tisíc, zde prodávají za pár stovek. Dodnes si nejsme jistí, jestli to jsou padělky nebo originály, protože parfémy, co si tam Žanet koupila, mají vůni i výdrž, jako parfémy stejné značky zakoupené v Evropě. Nad plán máme parfémy, tak teď musíme dořešit ještě ty ponožky. Jdeme k jedinému stánku, kde je měli s tím, že to musíme usmlouvat. Šli jsme na to přes množství. Kolik budete chtít za patnáct párů? Ukazuje 450 Tenge. Hodně, dáme 350 s tím nesouhlasí. Následuje naše obvyklé hloubání o tom, kolik jich za tu cenu vezmeme, protože jsme tady poslední dva dny a už tolik peněz sebou nemáme. Hloubáme a prodavačka rezignuje se slovy, že nám je dá za 350 Tenge :D. Tím jsme ji vykoupili všechny zásoby, co na stánku měla. S napěchovanou igelitkou jdeme rychle na autobus, protože už je hodně hodin a chceme stihnout ještě to centrum. V tomhle okamžiku zažívám daja vue, protože jako minulý rok vidíme náš autobus na zastávce a stejně tak říkáme, že neběžíme. Když ještě neodjíždí tak se rozbíháme, a nakonec nám opět zastavuje u krajnice, aby bylo deja vue dokonáno, jede v tom autobuse ten samý průvodčí, se kterým jsme jeli z trhu loni v září. V tomto autobuse zažijeme ještě jednu zkušenost. Za jízdu jsme zaplatili průvodčímu, ale nedostali jsme lístky. O pár zastávek později nastoupil revizor, který kontroloval jízdenky. No tak jsme mu řekli, že jsme platili a ukázali jsme na průvodčího. Tím byla kontrola vyřešena. Autobusem jedeme k zastávce metra Alatau. Z ní pak pokračujeme do kopce, kde by se měly nacházet vládní budovy a bývalý prezidentský palác. Hned na začátku nás zaujme zmenšenina Eifelovy věže.
Almaty - Eifelova věž v centru města (foto Žanet) Poté dojdeme k monumentálním vládním budovám. Jakou funkci plní nyní, když je hlavním městem Astana nemám tušení.
Almaty - Centrum města (foto Žanet) Stihneme ještě zahlédnout celoskleněnou budovu banky a poté už se musíme z časových důvodů vracet zpět. Zastavujeme se ještě v nedalekém Ramstoru, kde mají jídelnu a kde nakupujeme tekuté a jedlé zásoby na večerní cestu.
Almaty (foto Žanet) Poté už skoro utíkáme na metro. Nevím proč je vždy poslední den v Almaty tak hektický. Metro které stojí 80 Tenge za jízdu, a které bohužel nezrychlilo nás doveze do stanice Abay, odkud jdeme do hostelu pro věci a Žďáňu.
Almaty - Souprava metra Hyundai Rotem přijíždí do stanice Abay (foto Žanet) Před odchodem dáme ještě sprchu a jdeme zpět na metro. Na nádraží dorážíme asi tři čtvrtě hodiny před odjezdem. Jakmile jsme ve vlaku a rozjedeme se, tak nám průvodčí sklopí postele. To je jasný signál k zamčení dveří a otevření butylky. Nicméně kdo by čekal stejně divokou jízdu jako při cestě sem, tak bude zklamán. Trávili jsme ji poklidně sledováním filmů a kazašské krajiny. Poté jsme usnuli.
Užitečné odkazy:
Užitečné tipy přejezdu z Biškeku do AlmatyAmigo hostel v Almaty
