26.3.2016 - Zakarpatí, Ukrajina
Po prohlídce města Užhorod se dnes konečně vydáme do přírody. Nejprve se vlakem svezeme po „Zakarpatském semmeringu“ do vesnice Sjanky a odtud se se po červené turistické značce vydáme podél kolejí zpět do vesnice Volosjanky.
Ráno je potřeba trochu si přivstat protože vlak vyjíždí v 8:50 a z našeho ubytování na nádraží je to 2 km pěšky přes město. Jelikož 8 hodin je čas, kdy se Užhorod teprve probouzí, tak po cestě ještě nepotkáváme tolik lidí jako obvykle. Jakmile dorazíme na nádraží, jdeme rovnou k pokladně koupit lístky. Zde jsme svědky scény, kdy pokladní seřve nějakou babušku, která se ji stále na něco vyptává. Když jsme konečně na řadě, tak čekám že vyštěkne i nás, ale nakonec nám v klidu řekne, že zde se na příměstskou železnici lístky neprodávají a že musíme do vedlejší budovy. Tam už vše proběhne v pořádku a s lístkem za cca 16 Korun se můžeme vydat na tří hodinovou jízdu vlakem.
Nádraží v Užhorodě Před tím než se dostaneme na nástupiště, tak ještě musíme projít kontrolou, že máme jízdenky a pak už se konečně „šplháme“ po schodech do „električky“, již poměrně zaplněné důchodci. Neznalého občana EU musí hned na úvod vyděsit dřevěné lavice a dosti prehistorický interier.
Interier električky
Záchod v električce Jakmile se dá vlak do pohybu rozběhne se ve vlaku trhový prodej. Nejprve projde minibar. tj. Paní s velkou nákupní taškou, ve které má dvě remosky s kávou, které zde za 6 UAH (6 Kč) prodává. Po ní nastupuje prodavač, který nejprve nabízí růžence a podobné náboženské předměty a v následujících dvou kolech náboženské kalendáře a nějaký mnou neidentifikovatelný typ časopisů. Samozřejmostí je beztrestné kouření na představcích. Tahle pro nás nezvyklá podívaná následuje až do stanice Velkyj Bereznyj, kde většina cestujících vystupuje. Co ovšem opět zaujme je romská rodina, kde její otec má na zádech připevněný nový pec a celá scéna dokonale evokuje obrázky, které jsem vídával v různých besedách o Nepálu. Městečko Velkyj Bereznyj je vstupní brána do Užanského národního parku, pojmenovaném po řece Už, která jím protéká. Údajně by mělo jít o nejmladší národní park na Ukrajině. Co, ale v jiných národních parcích často neuvidíte, je pobřeží Uže poseté odpadky a hlavně igelitovými sáčky. Kromě „čisté“ Uže člověku neunikne situace, kdy někteří nově přistoupívší dávají průvodčímu místo jízdenek Hřivny v menší hodnotě než je oficiální cena jízdenky. Při každé této situaci se průvodčí mile usměje, takže je asi jasné kde tyhle peníze končí. Takto vše pokračuje, až do stanice Volosjanka, za kterou už začíná „Zakarpatský Semmering“. Jedná se serpentýnovitou železniční trať, kde vlak během několika km nastoupá 362 výškových metrů. Trať je vedená několika tunely a zdolává několik údolí vysokými mosty. Přezdívka „Semmering“ dostal podle podobné tratě v Rakousku, která začíná právě u vesnice Semmering. Zde v Zakarpatí byla takto technicky náročná trať vybudována v roce 1905 především pro vojenské účely a to konkrétně pro ochranu hranic. Že tento účel plní dodnes nasvědčují vojenské stanoviště u každého tunelu a mostu, ale taky vojenská vlečka v osadě Ščerbin. Technickou krásu tohoto díla si ovšem z vlaku nevychutnáte, protože okna vlaku jsou, tak špinavá, že z nich není pořádně nic vidět.
„Výhled“ na Užanský národní park a Zakarpatský Semmering z okna vlaku Po třech hodinách více než netradiční cesty vystupujeme ve vesnici Sjanky, která je již součástí Lvovské oblasti. Na nějaký čas se tedy ocitáme mimo Zakarpatí. Tahle zajížďka je nutná, protože je to nejvhodnější místo odkud se napojit na červenou značku proplétající se „Zakarpatským semmeringem“
Jelikož v rámci Česko-Ukrajinské pomoci a díky mnoha hodin dobrovolné práce českých turistických nadšenců, existují v Užanském národním parku a prakticky v celém Zakarpatí značené turistické trasy dle českých standardů. Všechny trasy jsou zaneseny do turistických map, které jsou v češtině a dnes už ne příliš často sehnatelné i v České republice. A na základě jedné z těchto map plus s nastudovanými informacemi z různých českých cestopisů se vydáváme na cestu. Jak jsem psal výše zde nezačíná červená trasa, ale musí se k ní asi 3 km skrz Sjanky a ještě jednu vesnici dojít.
Vydáváme se napříč vesnicí. Zde už na rozdíl od Užhorodu a Mukačeva je k vidění údržba ve stylu nejsou peníze, ale alespoň jdeme zatím po asfaltové silnici.
Jediné co se zde vzhledově vymyká je zbrusu nový kostel.
Poté už se dostáváme na hlavní spojnici mezi Lvovskou oblastí a Zakarpatím. Jestli jsem si dodnes myslel, že nejhorší cesty mají v Moldavsku a neznalý Čech že v Česku, tak zde slovo rozbitá cesta získává úplně jiný rozměr. Pravděpodobně kdysi asfaltová silnice vypadá jako po pořádném náletu a jelikož zde příliš aut nepotkáte, tak můžete pobaveně sledovat slalom ojedinělých vozidel napříč celou šířkou. Někdy je dokonce lepší se silnici vyhnout a jet vedle po již vyjetých hliněných kolejích.
Rychlejší než po cestě je jet velde cesty
Harley na ukrajinský způsob
Kvalitou tato silnice nevyniká, ale za to z ní jsou krásné výhledy na zasněžené vrcholky polské částí Karpat.
Na předělu mezi Lvovskou a Zakarpatskou oblastí se nachází stanoviště příhraniční stráže, kde nám zkontrolují pasy a my se tak následně ocitáme zpět v Zakarpatí. Je to i rovněž místo, kudy již vede červená turistická značku.
Místo napojení se na červenou značku u příhraniční stráže Odtud ještě pár set metrů budeme vedení po asfaltové silnici, která už je v podstatně lepším stavu a z ní pak již odbočíme na pěšinu, která nás provede Semmeringem. Ještě předtím, než se sejde z této cesty, tak je možné navštívit hřbitov vojáků, padlých za 1. sv. války v rámci bojů o Užanský průsmyk, kterým právě procházíme. My jsme tento hřbitov ovšem prošli.
Přestože značení dělali Češi, tak je vidět, že nejsme v Česku, protože značky jsou vidět zřídkakdy a hned na první důležité odbočce chybí šipka, která by na toto upozornila.
Zde je potřeba odbočit z asfaltové silnice. Bohužel bez jakékoliv informace Po nějaké době už se proplétáme mezi železnicí a tunely. Značení je stále bídné, ale naštěstí není moc, kde špatně sejít.
První a poslední odpočívadlo v rámci trasy Zakarpatským Semmeringem
Stav turistického značení
Užanský národní park U všech tunelů jsou ostnatým drátem vytyčené vojenská pásma, kde je možné vidět zákopy a strážní budky. S nimi se pojí i jedna historka. Když už se vzdalujeme od třetího tunelů, tak z dálky na nás začne volat hlídkující voják a s tím že máme jít k němu. Jelikož tito strážní chodí s nabitými kulomety, tak není radno neuposlechnout. Jelikož k němu dojdu první tak se mu snažím vysvětlit, že nejsme Ruští zvědové, ale že pouze jdeme po zde vyznačené turistické trasy. Mezitím už nás ohlašuje do vysílačky. Tak jsem zvědav co se bude dít. Na naše dotazy o co jde totiž moc nereaguje. Po několika minutách dorazí jeho rozespalý nadřízený. Nejdříve si vyžádá naše pasy, když si je nemá na co zapsat, tak mu dobře poslouží autobusová jízdenka od hlídkujícího vojáka. Mezitím se nás dotazuje, kde že to jdeme. Hlídkující voják se nás ptá jestli jsme tu fotili. Snažíme se trochu mlžit a když mu ukazují foťák, tak si drží odstup a naznačuje, že ho mám ukázat šéfovi. Toho to ovšem vůbec nezajímá, vrací nám pasy dodá něco k tomu jak máme pokračovat dále a oba nás opouští. Ještě během toho zaslechnu jak něco vysvětluje hlídkujícímu vojákovi na způsob, že zde existuje turistická trasa, i když ne hojně využívaná. My, po pořádném oddechnutí si a s velkou porcí adrenalinu v těle, pokračujeme dále. Foťák už raději moc nevytahuji.
Jeden z mnoha mostů Zakarpatského Semmeringuu Po několika hodinách přicházíme do vesnice Volosjanka.
Jeden z mnoha mostů Zakarpatského Semmeringuu Odtud se dá ještě dostat k opuštěnému portálu tunelu, kterým původně železnice vedla. Že tento tunel existuje vím, ale že se sem jde právě z téhle vesnice se dozvídám až po pečlivém prozkoumání mapy doma. My jdeme nejprve najít nádraží a poté co si ověříme, že vlak jede tak jak máme zjištěno, se vydáváme hledat místo, kde posedíme. Nakonec svůj účes splní kafe-magazín což je něco na způsob naší jednoty a hospody v jednom. Že v něm seženete opravdu všechno, nás utvrzuje malá holčička, která zde kupuje žárovku. My si zde dáme jen čaj,a když prodavačka řekne cenu 6 Hřiven, tak se ptám jestli za jeden nebo za oba. Překvapeně vyhlížející prodavačka řekne že samozřejmě za oba. Při odchodu si zde ještě kupujeme pirožky, které se ale pojíme až na nádraží.
Nádržní budova ve Volosjance
Typy kotvení pražců na Ukrajině
Veřejné WC Na nádraží kupujeme lístky a ještě několik minut čekáme na příjezd. Mezitím zjišťujeme, že zde s námi čekají ještě nějací další Češi.
Električka přijíždějící na nádraží do Volosjanky Po příjezdu vlaku už následuje ta stejná cesta vlakem do Užhorodu. Jedinou změnou je ta, že minibar má formu prodavače čipsů, sladkostí a piva. Po třech hodinách dorážíme za tmy do Užhorodu. Pak už následuje jen přesun na naší ubytovnu, večeře v Eganu a spánek. Zítra se vrátíme do Užanského národního parku, abychom zdolali vrchol Javorník.
Užitečné odkazy:
Jízdní řády električek Lvovské železniceČeské mapy ZakarpatíO turistickém značení v Užanském národním parku
