24.9.2018 Gruzie
Dnešním dnem opouštíme Kutaisi a přesouváme se do horské vesnice
Mestia, abychom si mohli naplno vychutnat krásy Kavkazu.
Ushba 4710 m.n.m. (foto Žanet) Údajně jediný přímý autobus do Mestie, by měl jet v 9 hodin, jenže včerejší bujará noc nám neumožnila vstát dříve než v 8 :D. Tudíž žádná šance stihnout to. Posnídáme, sbalíme se. Rozloučíme se s panem a paní domácí. Ti se s námi loučí, jako by odjížděli jejich nejlepší přátele, a ještě nás jdou odprovodit k bráně. My už pak sami pokračujeme na zastávku maršutky číslo jedna. Je celkem sranda pozorovat z čeho všeho se zde maršutky dělají. Normálně jezdí dodávky. Nám dnes přijel klasický autobus. Vítězná pak byla maršutka ze zájezdového autobusu. Jedeme na nádraží. Dnes ho nemineme a vystupujeme na poprvé správně. Sotva tam dojdeme někdo zaslechne Mestie. Když zareagujeme už vidíme, jak na nás někdo mává z odjíždějící maršutky ať nasedáme. Hodíme batohy dozadu a jedeme. Po cestě nás zkasírují po 30 Gel a jedeme. Po hodině jízdy se ocitáme v Zugdidi.
Zugdidi (foto Žanet) Poloprázdná maršutka ve mně vyvolává Kyrgyzské deja vu v tom, že zase budeme přestupovat. A opravdu se tak stalo po příjezdu k vlakovému nádraží, které zde slouží i jako nádraží autobusové. Tam jsme přestěhování do další dodávky a čekáme až se naplní. Doplnění stavu nakonec zařídí vlak z Tbilisi, který přiveze turisty toužící po návštěvě Mestie.
Zugdidi vlakové nádraží a odstavený noční vlak do Tbilisi (foto Žanet) 
Zugdidi vlakové nádraží a veřejné záchodky (foto Žanet) Maršutka je plná, vyjíždíme. V Gruzii mají i speciální tuning, kdy v uličce jsou sklápěcí sedadla, díky kterým se využije každý prostor k sezení. Za městem zastavujeme. Jednoho jsme zapomněli, musíme počkat až dojede taxíkem. Oznamuje tlumočeně řidič, přes cestující co umí rusky a anglicky.
Čekání za Zugdidi na zapomenutého turistu (foto Žanet) Asi za čtvrt hodiny se dostavuje. Pohádá se s řidičem a pokračujeme v cestě. Před námi je 140 km dlouhá horská cesta, která bude trvat nekonečné čtyři hodiny. Po cestě máme tři přestávky. První je u přehrady Enguri. Voda v přehradě má nádhernou tyrkysovou barvu.
Cesta do Mestie (foto Žanet)
Přehrada Enguri (foto Žanet)
Cesta do Mestie (foto Žanet) Další zastávka byla u nějaké putiku, kde místní ochlastové velkém popíjeli. Jeden z našich spolucestujících, který byl místní se k nim přidal a za 5 minut stihl exnout pivo a zapít to dvěma panáky.
Cesta do Mestie - Místní alkohol check point (foto Žanet) Třetí a poslední zastávka byla u výhledu na horu Ushba, kterou lze údajně jen zřídka kdy zahlédnout bez zahalení mraky. Taky to bylo do odjezdu z Mestie naposledy, kdy jsme viděli něco z místních velehor.
Ushba 4710 m.n.m. (foto Žanet) Poté už pokračujeme bez zastavení přímo až do Mestie. Tam dojíždíme kolem šesté. Hned první, čeho si všimnete, je umělost, kterou na vás okolí působí. Je to především tím, že zde ve velkém vznikají stavby v alpském stylu a vesnice tak ztrácí svůj gruzínský ráz. Místní vesnice jsou totiž proslulé hlídacími věžemi, které jsou snad u každého domu. Ale místo kde jsem se ocitli mi více připomína Rakousko něž Gruzii. Dalším specifikem centra Mestie je to, že na každém domě je cedule s nápisem central bus station. Co je opravdovým nádražím je mi ovšem dodnes záhadou. Ubytování máme v Guest house 26, který se nachází na hlavní ulici a kousek od místa, kde nás vyložili. Pan domácí má pro nás hned dobrou zprávu a to, že náš pokoj je v rekonstrukci, takže dostaneme jiný s vlastní koupelnou a záchodem. Paráda.
Mestie - Guest house 26 (foto Žanet) Vybalíme se a jdeme se kouknout někde po večeři. Wiki travel zmiňuje Cafe Leila. Tam je docela plno, tak ještě projdeme okolní podniky, ale nakonec stejně skončíme v Leile a chyba to rozhodně není. Vaří zde místní kuchyni a každý večer tady byla živá hudba. Nevýhodou je, že je tady dost plno a jen tak si tady nesednete. Jelikož netušíme, co si máme dát, tak dáváme náhodný výběr. A jediný kdo vyhrál, jsem byl já, protože jsem objednal Kubdari a dostal něco na způsob Chačapuri. Akorát to bylo plněné masem a bylo to výtečně kořeněné. Bylo to tak výborně, že ještě druhý a třetí den se mi po tom sbíhaly sliny. Žanet přistála na stole nějaká šiška na způsob Gordon blue a marek ten dostal bramborovou kaši. Původně jsme si mysleli, že je to jen jedno jídlo, ale když pak už dlouho nic nepřinesla, tak jsme usoudili, že to tak má být.
Po večeři jsem se ještě zastavili v jedné z mnoha místních sámošek, kde jsme koupili víno a nějaké chipsy na večer. Jakmile víno padlo za gruzínskou vlast, tak jsme šli spát. Abychom měli dostatek sil na zítřejší túru na ledovec.
Užitečné odkazy:
Guest house 26 na booking.com
